Chuťovky právě v květu 2018
Globální oteplování, o kterém jsme poslední dva roky neměli ani potuchy se letos projevilo s poměrně větší intenzitou. Ale myslím, že žádná panika není na místě, protože ještě teplejší červenec než letos byl např. v roce 1834, tehdy byl tento fenomén světu neznám a ještě větší sucho bylo v období 1947 - 1948, těsně po válce. Netypický byl rovněž náhlý přechod ze silných mrazů rovnou do léta, který způsobil urychlení vegetace o více jak 14 dní. Tuto fotografii jsem pořídil 20. 7. a je vidět, že mečíky jsou už v plném květu, klasy se vyvíjí do normálních rozměrů a to vydrželo až do prvního víkendu v srpnu, kdy jsem sklízel nejvíc a nejkrásnější květy. Bohužel tehdy se žádná výstava nekonala. Pak to šlo s kvalitou klasů vlivem sucha prudce dolů a na Floru jsem už nic, kromě jednoho klasu nádherné Vanilky neměl. Pozdní odrůdy letos úplně vyhořely, dávaly jen kratičké klasy s rozházenou stavbou a často úplně zaschlými špičkami. Kdo posunul termín výstav o 14 dní dopředu jako paní Čablová na zámku v Přílepích u Holešova, ten neprohloupil.
Můj šlechtitelský program je celkem jasný a srozumitelný, nejnáročnější cíle byly vždy pro mne výzvou a tak se soustředím na šlechtění raných odrůd. Vytvořit pozdní odrůdu, kde je dostatek kvalitních rodičů hlavně z USA není žádný kumšt, to jde samo od sebe, proto mne to nikdy nelákalo. Navíc si říkám proč bych měl čekat až do září než mi vykvete Ivory Queen, když můžu zasadit Ledopád ve 3 termínech a pokvete mi krásná bílá po celou sezonu a hlavně už o víc jak měsíc dříve. Ranou odrůdu je jednoduché vysadit o měsíc později, kdežto pozdní o měsíc jednoduše neurychlíte. Kvalitních raných odrůd se soutěžní stavbou a výstavními parametry je velký nedostatek a tak jsem se rozhodl udělat v této oblasti díru do světa.
Možná si řeknete, že růžových odrůd je milion, nic nového pod sluncem, jen Šaran jich každý rok uvádí několik, jenže všechny jsou pozdní. Tento semenáč R 1293 kvetl už 12. 7. a měl tyto parametry: 135/60 - 22/8/5 - 12. Zdůrazňuji u mne v chladnější oblasti, u T. Zachara na jihu Slovenska by kvetl možná i o měsíc dříve. Má krásnou masově růžovou barvu, perfektní soutěžní dvouřad a zdravý růst, listy krásně zelené bez stopy po viroze. V době květu má jen slabší konkurenci ve své mámě, Václavíkově Romance, která je světlejší a kvete o pár dní později.
Když vám bude někdo tvrdit, že klas mečíku vynikne jedině tehdy, když se dá samostatně do vázy a ještě navíc když se ty vázy umístí v řadách na stole, berte to s velkou rezervou. To může tvrdit jen omezenec s totální absencí estetického cítění a navíc takto se mají prezentovat pouze klasy určené do hodnocení. Nastrkat klasy mečíků do váz bez jakékoliv úpravy totiž zvládne každý, ale vytvořit krásné mečíkové aranžmá, tak k tomu už potřebujete pořádnou dávku kumštu a fantazie. Zámek v Přílepích 29. 7. květinovými kreacemi doslova hýřil. Na obrázku je můj Enšpígl.
Stačí když porovnáte tuto fotografii kytice J. Václavíka s obrázky jednotlivých klasů této odrůdy. Kytice vždy působí úchvatněji a nádherné aranžmá, tak to už nemá konkurenci. Jiří Václavík mi letos vykvétal asi týden po Rigel Exotic nádhernými výstavními klasy s 22 - 24 puky. Samozřejmě vždy je stonek pod klasem různě v ohybu, což ale většinou vůbec nevadí a nepřekáží při umístění klasů do váz, protože ohyb bývá vždy jen mírný.
Vzhledem k brzkému termínu jsem mohl na výstavu poslat mnoho krásných klasů raných odrůd a paní Čablová s kolektivem aranžérek se dokonale vyřádili. Na obrázku je Barunka, která v té době skutečně excelovala perfektními výstavními klasy s dokonalou stavbou a absolutně rovným stonkem.
Stále platí, co jsem napsal loni, jakým mečíkům dávám přednost, ale každá zásada má své výjimky. Pravidla tu jsou od toho, aby se porušovala. Najáda je silně vosková a zvlněná, ale je schopná udržet soutěžní parametry a tato aranžovaná kytice patřila na výstavě mezi ty nejkrásnější.
A toto je Václavíkův Rigel Exotic, který mne letos příjemně překvapil nádhernými výstavními klasy.
Na závěr procházky po zámku v Přílepích ještě jedno aranžmá kde dominuje můj Paradox. To je pětistovka, která na slovenských výstavách pravidelně získává 1. místa ve své třídě.
Dobrý šlechtitel si při posuzování svých cv. musí umět zachovat chladnou hlavu a profesionální přístup. Přehnané ambice, touha a přání jsou špatní rádcové. To se pak snadno stane, že vidíte oranžovou tam, kde žádná není (Orange Expert), hnědou tam, kde je špinavě vínová (Chocolate King) nebo purpurovou tam, kde je jen mdlá vínová (Martin Barsechian). Obrázek je ukázkou toho, jak má vypadat skutečná zlatě oranžová barva. Vlevo je Madesonův Wowzer, který letos exceloval a půjde do toptenu a vpravo můj semenáč z Olympie R 1328.
Dříve jsem se vůbec nepokoušel záměrně křížit na miniatury. Ale to už dávno neplatí. Jednak se manželce pixioly velice líbí a dává jim přednost před výstavními obry a pak mi vypadly ani nevím odkud skutečné hvězdičky (Barborka, Barunka a Minicar). Přišlo mi úplně samozřejmé je začít používat jako matky a okaté mini se začaly objevovat jako na běžícím pásu. Vlevo je letošní selekce R 1327 a vpravo R 1302, který už jde do testu s parametry: 105/56 - 23/8/4 - 7,5.
Na termín výstavy v Rapotíně (11.-12.8.) se už výrazně projevilo sucho velkým nedostatkem kvalitních klasů, přesněji řečeno nedostatkem květů vůbec. Obrovský výstavní sál bývalého kulturáku, kam jezdím vystavovat už více jak 30 let, se nakonec podařilo velice dobře zaplnit a výstava se opět velmi vydařila hlavně zásluhou kolektivu pořadatelek pod vedením paní Kocůrkové.
Asi už nikoho nepřekvapí, že opět jako loni exceloval a většinu cen si odvezl Petr Šmída. Podle geniálního názoru pana Mimránka to není tím, že má nejkvalitnější klasy, ale že se vůbec nevyhlašují kategorie (dekorační, exotické, strakaté, kraťasy, s rozházenou stavbou atd.), kde by mohli brát ceny i méně zdatní pěstitelé, kteří při poctivém hodnocení dle zásad NAGC pravidelně odcházejí s prázdnou. Ale proč to, když se dá hodnocení v daných kategoriích zmanipulovat tak, aby ceny dostali všichni, jak nám to názorně předvedl pan Slošiar na Floře při výroční výstavě Gladirisu. Aby se už nestalo, že někdo vyžere a odveze si většinu ocenění, dovolil bych si navrhnout jednoduché a typicky české řešení, Šarana a Šmídu prostě na výstavy nezvat. Zásady kolektivizmu jsou v nás pevně zakořeněny, proto je nekamarádské a nevhodné hodnotit podle kvality klasů, hodnotit se má podle snahy zalíbit se a hlavně na základě poslušnosti a loajality vystavovatele.
Toto je podle mého soudu nejkrásnější klas výstavy, můj Grand Champion, který z pro mne nepochopitelného důvodu žádnou cenu nedostal. To není bílá nebo růžová, v těchto barvách máme stovky odrůd s perfektní soutěžní stavbou. To je barva hnědá, skutečně hnědá, ještě přesněji řečeno kouřově hnědá. A vidět v této barvě krásný dlouhý klas s výbornou stavbou je opravdový unikát, který by měl být náležitě oceněn. "Každý máme právo na svůj vyhraněný názor," tvrdí pan Mimránek, jenže zapomíná dodat: kromě Rýpara. Když jsem své názory vyjádřil v článcích pro Gladiris, byly mi tak proškrtány, že texty někde úplně ztratily smysl. Proto jsem odmítl další články pro ně psát a založil si tyto stránky, kde mohu své názory prezentovat zcela svobodně a hlavně bez cenzury, navíc si je může přečíst a přeložit celý gladiolový svět, nejen pár členů Gladirisu. A protože nikdy nebudu poslušnou ovcí, která jde tam, kam míří celé stádo, musí se mnozí kolegové už konečně naučit občas některou věc překousnout. Provádět hodnocení v pátek kdy jsou klasy poznamenané cestou na výstavu, zvadlé nebo čerstvě vytažené z ledničky a ještě nenakvetlé je prostě nesmysl, který mi nikdo nevymluví, ani neodůvodní a každý kdo je k takovému hodnocení nucen by si to měl uvědomovat a dokázat v sobě najít dost odvahy dát přednost před prezentací a zviditelňováním vlastní osoby docela obyčejnému ne.
Je to semenáč kolegy Domského s číslem 14/13, který údajně v sobě má krev mé Jehnědy.
S výstavou v Rapotíně se rozloučím pohledem na ledové královny, o kterých jsem napsal několik poznámek v minulých chuťovkách. Stojím si stále za svým a minimální zájem návštěvníků o tuto expozici mne přesvědčil v tom, že obdobné pocity nemám jen já. Čili ta nálepka ujetých a ojedinělých názorů je jen psí hlava, kterou mi neustále nasazují méně úspěšní pěstitelé a šlechtitelé.
A toto je jediný nádherný výstavní klas, který mi vykvetl na konci druhé dekády srpna v době vrcholících tropů, v době, kdy nejvíc přeceňovaný kultivar toptenu Rajathos mi dával jen 30 cm klasy s rozházenými květy a tou typickou hroznou špičkou. Je to Mikuláškova Vanilka a klas na obrázku měl parametry 150/62 - 27/9/5 - 12. Perfektní stavba, krásné zvlnění, dostatečně dlouhý stonek (ne jako její rodič I. Queen, kterou musíte uřezat až u země, aby jste vůbec nějaký stonek získali), jasný favorit do toptenu. V Rapotíně mají vysoké vázy a tam je problém dostatečně dlouhého stonku obzvlášť palčivý.
Rekapitulace. Největší plusy Wowzer a Vanilka, oba půjdou do toptenu. Největší propadáky, Koníčkův Martin Barsechian na obrázku, ten půjde rovnou do popelnice a Šmídův virozní Red Bull. Zatímco fleky při viroze jsou záležitostí jednotlivé hlízy, fleky způsobené nedostatkem pigmentu jsou záležitostí trvale nevyléčitelnou. Barva Martina B. je úplně obyčejná, nepěkná, mdlá ("vodnatá"), bez jiskry a zářivosti, vínově červená, která má do purpurové hodně daleko. Horní okvětní lístky nápadně vybledlé s nedostatkem pigmentu a prosvítajícím bezbarvým podkladem, způsobují dojem strakatosti (flekatosti) plně rozkvetlého klasu. Zvlnění a hlavně vosk stupeň 3-4, čili střední až silný, což je dnes už běžná záležitost, žádný extra plech. Samozřejmě chápu, že pokud chce někdo prodat novinky, které většinou mají nevalnou úroveň za patřičnou (nebo nepatřičnou?) cenu, musí o nich umět hodně básnit a při jejich popisu se pohybovat vysoko v oblacích, ale pokud si nasadíte růžové brýle příliš silné je pak střet s realitou něco jako rána pěstí mezi oči.
A toto je skutečná purpurová barva. Purpur neboli nach je odstín fialové barvy, je to směsná barva modré a červené a tu modrou musí být v něm vidět. A samozřejmě velice důležité je celoplošné probarvení všech okvětních lístků bez ztráty pigmentace. Vybledlé plochy s prosvítajícím bezbarvým základem žádné zvlnění nebo vosk nezachrání. Je to můj semenáč R 1310 s těmito parametry: 135/62 - 24/9/7 - 10.
Po Vanilce mi ještě jeden cv. vykvetl krásnými klasy, jako kdyby žádné sucho nebylo. Je to Eversonův Smokestack. Typický kultivar holandského typu, který svými kouřovými tóny a výrazným okem bude pastvou pro oči každého návštěvníka výstavy. Jednoznačně v takovéto kytici, umístěný samostatně je řídký a chudý na květ.
Stejný pohled jako v úvodu, jen o měsíc později, foceno 22. srpna. Prakticky všechno už odkvetlo, poslední zbytky jsou v květu. To jsem ještě nikdy nezažil. Vždy jsem míval dost květů i počátkem září na naši pouť u Panenky Marie.
Už odkvetlo i zbývajících 7 východních odrůd. 3 jsem zlikvidoval, Borodino pro virozu, Dalai Lamas Light a Karinute pro totální degeneraci. U Gostja iz buduščego se mi podařilo z výsevu brutu vyselektovat 4 zdravé rostliny a Drevnaja magia kříví stonek mírně jako J. Václavík, u obou se rozhodnu příští rok. Pouze jediný kultivar ze šestadvaceti prošel mým testem bez ztráty kytičky. Je zdravý, vitálně roste, má rovný stonek a soutěžní stavbu. Jmenuje se Pink Hummingbird.
S letošní sezonou se loučím pohledem na jeden perspektivní semenáč. Má krásnou pastelově růžovou barvu, soutěžní stavbu a špičkové parametry: 140/65 - 24/10/6 - 10,5. Označení semenáče je R 1305.
Topten 2018: 1. Barunka. 2. Enšpígl. 3. Najáda. 4. Wowzer. 5. Minicar. 6. Vanilka. 7. Paní Milena. 8. Ginfizz. 9. Bílá paní. 10. Jiří Václavík.