Chuťovky právě v květu
Letošní průběh počasí, kdy je dostatek srážek a teploty jsou v normálu, urychluje vykvétání mečíků. Oproti loňsku mají minimálně o 4 puky více a klasy až o 20 cm delší. Sice jsem sázel v pozdějších termínech kvůli datu výstavy Flora (Barborku o měsíc později), ukazuje se ale, že i to bylo málo. Příroda si prostě vždy prosadí svou a udělá vám čáru přes rozpočet. Pokvetu dříve a tak se s vámi aspoň podělím s radostnými zážitky, které mi některé cv. přichystaly a na Floru už budou odkvetlé.
Lososový mečík vlevo je R 1249, který vykvetl 22. 7. a stal se absolutní dominantou mezi ranými. Jeho parametry 145/75 - 25/8/6 - 14,5 mluví za vše.K tomu krásná zářivě lososová barva a perfektní dvouřad. Barva je do hrdla světlejší s náznaky bílých žeber, ale to v tomto případě moc neruší, přísný porotce nechť odečte bod. Dostal pracovní název Max po mém druhém vnoučeti. Vpravo je Paní Milena uvedená v loňském roce, která je vynikající už po několik sezon a spolehlivě vykvétá dlouhými klasy s širokým nákvětem a bohatou kaskádou květů. Má jen jednu vadu na kráse, ráda občas vynechá oko u prvních květů. V roce introdukce získala 3 umístění na bedně na různých výstavách, v Rapotíně, na Floře Olomouc a v Rybniku. Budoucí královna pětistovek. Parametry: 155/80 - 23/9/5 - 15. Oba jsou tak neodolatelně krásní, že jim mezi ranými odrůdami mohou dělat slabší konkurenci jen Brazoleta a Ledopád, Romanku i přesto, že to není žádné ořezávátko, už dnes řadím až do druhé ligy. Hlavní devizou je vitalita, zdravé listy, krásně zelené beze stopy po viróze. A propos, viróza. Nemohu jinak, ale musím důrazně varovat všechny čtenáře Zpravodaje před článkem Znovu o virech. Na první pohled je jasné, že autor nauku o virech neviděl ani z rychlíku, vyhledal a opsal vše, co se na dané téma na internetu a v literatuře nachází a z takto vzniklého galimatyáše s často až protichůdnými názory, hlavně úplně laickými a mnohdy už dávno neplatnými (vyvrácenými), vyplodil nový článek. Velice moderní a oblíbený způsob netové tvorby, kdy si každý laik může jednoduše zahrát na odborníka. Pilně opisoval i z článku Petra Šmídy, ale jeho smysl a základní myšlenky vůbec nepochopil. Čím nesmyslnější názory, tím více se panu Mimránkovi líbí, protože jsou mu blízké a tak je okamžitě otiskuje, možná i proto, aby mohl vyvracet rady Petra Šmídy. A o to hlavně autorovi šlo, zviditelnit se na netu, protože vždy se najde dost neinformovaných lidí, kteří si to budou opisovat, či dokonce otiskovat. Napřed by si ale měl uvědomit, že svou naivitu (když to mám říci slušně) dává na odiv celému světu. Ty největší (do nebe volající) nesmysly uvedu: Brzká sklizeň může odvrátit průnik infekce do hlíz!? U hlíz kvetoucích z brutu necháme vykvést první tři květy a pak vrchol zalomíme!? ("Skvělé" příklady prevence proti viróze!!! Autor je úplně mimo.). Podezřelé rostliny je lepší okamžitě vyhodit, dokud virus není přenesen na sousední rostliny!? (Nesmysl! Kolem je dostatek jiných hostitelů a navíc, není co přenášet, vše je nakaženo.) Jestli klasy odřezáváte a nebo rozřezáváte hlízy před sázením, desinfikujte nůž v lihu nebo nad plamenem. Použijte více nožů!? Ošetřujte porost pravidelně insekticidy!? (Vše neúčinné a proto úplně zbytečné, hlavně archaické, dávno vyvrácené! Nestříkám, hmyz má svobodu pohybu, přesto vyhazuji virózní rostlinu jen vyjímečně.) Přijít o jedinečnou odrůdu nebo ji nechat vysadit někde ve vzdáleném koutě zahrady!? Zde jak vidíme, každý hledá řešení podle sebe. (To je absolutní nesmysl a vlastně kardinální jádro problému. Každý si hraje na odborníka i přesto, že tomu vůbec nerozumí a hledá svoje řešení). Skutečné opatření na vyléčení rostlin od viróz není!? (Ale je! Laboratorně.) Hlavními důvody pro tak rychlé šíření virů je podle mého názoru změna klimatu...(Ano, to je úplně nová skvělá výmluva, na kterou všichni slyší a je všeobecně použitelná na cokoli - za všechno mohou klimatické změny. Na vině není pěstitel, ale změny klimatu, tam je třeba hledat příčinu všech vašich nezdarů.) Jenom nevím, kde se to globální oteplování letos zapomnělo.
Na jedné výstavě jsem kdysi slyšel větu: "Hnědá barva se mi moc nelíbí." Mně se zase moc nelíbí barva zelená, ale to není důvod, abych ji ve svém šlechtitelském programu nějak diskriminoval. Jsou to barvy zvláštní, neobvyklé a proto si vždycky najdou dost obdivovatelů. Vyšlechtit bílou, růžovou nebo levandulovou a zaplavit jimi sortiment, k tomu nepotřebujete žádný šlechtitelský um, to dokáže každý. Ale barvy okrajové jako je hnědá, purpurová nebo tmavě modrá, to už je jiné kafe. Pokud máte určitou vizi, čeho chcete dosáhnout, tak vás čeká tvrdá a mnohaletá práce s nejistým výsledkem hlavně proto, že máte k dispozici jen velice omezený počet kvalitních rodičů. Samozřejmě vytvořit takovou Fionu, u které nevidím žádný progres (spíše regres), to není žádný problém, ale my přece chceme být nejlepší, lepší než Američané. A troufám si říci, že minimálně ve dvou případech (Minicar a Abraxas II) se mi to podařilo, protože to jsou skutečně špičkové věci. Na obrázku vlevo je Minicar, který mi vykazuje tyto parametry: 130/70 - 24/7/4 - 9. Je přesně na hranici mezi mini a třístovkou, čili v lepších podmínkách lze předpokládat, že bude přerůstat. Nejúžasnější je však barva, která je čokoládově hnědá, po okrajích až černohnědá, do hrdla se mění v oranžově červenou, nádherná kombinace. Neznám lépe vybarvený hnědý mečík. Je to dítě Caravanu, ale daleko množivější a zdravější. S tímto rodičem jsem hodně pracoval, ale semenáče při zachování barvy dědily i jeho špatnou množivost a tak z mnoha, které neprošly testem se ujal jen tento jediný.
Napravo je Brazoleta, která se mi jeví jako ideální mečík k řezu. Má dlouhý, rovný a pevný stonek, jež se krásně ručně zlomí, jen to křupne. Parametry: 150/75 - 24/7/6 - 12. Je absolutně zdravá, žádné ztráty na hlízách, barva je krásně žlutá (obrázek zkresluje), oko výrazné. Pěstitelé pro řez květů do trhu budou nadšeni, hlavně pro její velkou ranost.
Před růžovou s krémovým hrdlem, kterých jsou v sortimentu stovky, dávám přednost výrazným a oku lahodícím barvám a jejich esteticky působivým kombinacím, protože mají návštěvníkům výstav co říci. Růžových vidí na zahrádkách (i té své) všude dost, na výstavy chodí a na výstavách hledají to, co doma k vidění nemají. A naší povinností je jim tento zážitek poskytnout. Proto v mé expozici nikdy nenajdete 80% bílých a růžových, takové mečíky návštěvníky výstav nudí. Vpravo je semenáč R 1199, dítě Barborky. Mámě sebrala všechnu krásu a ještě přidala něco navíc. Kvete o něco později malinko menším květem, který je barevně čistší, takřka bez reflexů. Má perfektně rovný stonek a dokonalý dvouřad. Zdravá a vitální s nejvyššími soutěžními ambicemi, co víc si přát, je to můj favorit. Parametry: 150/68 - 24/10/5 - 9. Exot s krvavě červeným hrdlem je Enšpígl (původně Klaun). Každý kdo ho uvidí, musí vzdychnout, toho chci mít a neváhám přiznat, že se mi pořádně tajil dech, když mi poprvé vykvetl. Letošní parametry má fenomenální: 155/80 - 26/9/6 - 11. Jako pravý exot má své mouchy, občas neudrží pravidelný dvouřad nebo některý květ vykvete dříve, ale to jsou maličkosti, kterých si laický divák vůbec nevšimne a odborník shovívavě odpustí. Aspoň doufám.
Dryáda je takovou výjimkou potvrzující mé zásady a jednu dobu byla v testu dokonce na hraně vyřazení, jen jediná vlastnost jí totiž chybí k úplné dokonalosti. A dnes už jen v tichosti děkuji prozřetelnosti, že mi nedovolila ji vyhodit. Dává parádní výstavní klasy s perfektním dvouřadem a dlouhým nákvětem, zvlnění a vosk jsou na vysoké úrovni, je zdravá a vitální, což u svých cv. snad ani nemusím zdůrazňovat, chybí jí jen jediné - barva. Není to bílá, ani krémová, či citronová, navíc je dole na jazyku ušpiněna jemným levandulovým poprachem, snad zbytek oka některého z dávných předků. Esteticky kazí dojem i tmavé prašníky, ale to vůbec nevadí v tom, aby vám nebyla schopna přinášet ty nejvyšší ceny na výstavách. Kytice z plně nakvetlé Dryády je totiž něco famozního. Parametry: 140/80 - 24/10/6 - 12. Udávat všechny měřitelné parametry, obzvlášť u novinek, považuji za samozřejmou povinnost každého šlechtitele, je to důležitá součást jeho kultury, dnes se moderně tomu říká image. Hlavně je to velice významná informace pro zákazníka, která mu toho o odrůdě mnoho prozradí. Pokud nejsou na snímku vedle sebe, tak na fotkách nerozeznáte miniaturu od obra a těžko si uděláte představu o délce klasu. To vše vám prozradí udané parametry. Podívejme se však do seznamu nově registrovaných odrůd, kolik údajů zde lze vyčíst, většinou skoro žádné. Najdete i takové experty, kteří si myslí, že k dokonalé informovanosti stačí skromná větička: Odrůda má nižší počet puků. Zato celý odstavec jsou schopni bombasticky popisovat to, co každý vidí na fotografii. Samozřejmě je to obrázek úrovně skutečné profesionality, který toho hodně napoví. Někomu stačí jen okázale machrovat a na šlechtitele si hrát, jiný bere tuto profesi smrtelně vážně a snaží se být 100%-ní ve všem.
Vlevo je Domského Regent, který stále považuji za nejlepší v kategorii vínově tmavorůžových. Sytá sametová barva do hrdla jen mírně bledne a hezká je bílá ozdoba (poprach a pásek) dole na jazyku. Pravidelný dvouřad má jen občas slabý sklon k rozčísnutí, což zdědil po Regency. Parametry: 145/65 - 24/9/4 - 12,5. Společnost mu dělá Dandy, coby vítěz poslední topten ankety. Parametry: 140/65 - 22/9/6 - 11. U tohoto cv. stačí jen troška úprav na výstavním stole a vždy vytvoříte dokonalý soutěžní dvouřad, přesto se najdou "taky hodnotitelé", kteří takový špičkový klas nezařadí ani do hodnocení. Prý nemá barvu, no, to je opravdu pádný argument. Tady se dá jen doporučit návštěva očního lékaře. Nejhodnotnější na tomto cv. je však jeho zdravotní stav, špičková množivost, univerzálnost a velká plasticita, což zákonitě musí ocenit velkopěstitelé. Občas se mne ptají, čím to je, že mám tak vitální odrůdy. Odpověď je jednoduchá: Nedám na pohádky a nenechám se opít rohlíkem. "Odrůdy Oscara Johnsona ze státu Idaho byly v té době považovány za nejkrásnější a nejprogresivnější a naše současné mečíky je mají povětšině ve svých rodokmenech." To je tvrzení pana Mimránka na letošní VČS a je hodně vzdálené skutečné realitě, přesněji řečeno je to jeho zbožné přání, ne skutečnost. Jak Johnson rychle zazářil, tak rychle zhasl, protože jeho cv. se u nás po pěstitelské stránce neosvědčily, byly to nerosty, rychle degenerovaly a většinou byly silně náchylné na virózu. A jejich potomci se neujali vůbec. Nikdy mne ani nenapadlo křížit s Bicentennialem, místo toho jsem důkladně popřevracel např. Gay Festival, protože byl zdravý, prakticky nezničitelný s velkým, skvěle rostoucím brutem. A mnoho jeho potomků (Superlativ, Rajské tóny, Růžový sad, Paradox atd.) se všeobecně rozšířilo. Vzpomínám jak mi kdysi kolega Repčík napsal, že by Gay Festival nikdy ke křížení nepoužil. Já jsem zase měl výhrady k rodičům, které používal on. Šlechtění mečíků není honba za voskem a zvlněním, za extrémy, za úlety přírody a pracovat s těmito úlety už nemá vůbec budoucnost. Václavík také kdysi zkoušel FCL, ale brzy to vzdal, protože potomstvo nestálo za pozornost, nesplňovalo jeho představy a stejnou zkušenost jsem měl i já. Pokud vím, tak jedinou Johnsonovou odrůdou, která byla bezproblémová, hodně se rozšířila a dodnes se u nás pěstuje je Brides Bouquet. Naši šlechtitelé ji však nechali bez povšimnutí.
Někteří šlechtitelé se dodnes nepoučili a vrhají se na nejnovější, reklamou do nebe vychválené cv. v domnění, že předběhnou ostatní. Omyl. Ony novinky většinou u nás vyhoří stejně jako jejich potomci. Existuje zakořeněná fáma, že při použití geograficky rozdílných rodičů se získá mimořádně zdravé a krásné potomstvo. Je prý třeba vlít novou krev. Toto tvrzení postrádá logiku a reálný základ. Dnešní komerční mečíky mají stejný genetický obrazec (genotyp) bez ohledu na to, odkud pochází - nová krev byla do tohoto rostlinného druhu vlita naposledy před více jak 100 lety. Zjednodušeně řečeno všechny dnešní mečíky pocházejí ze stejných prarodičů. Základním stavebním kamenem dnešního komerčního mečíku je odrůda Picardy, tu najdeme v každém rodokmenu. Druhý aspekt je důležitější. Není možné tvrdit, že když např. vezmeme holandský (přímořský) typ a zkřížíme ho s vnitrozemským někde od Uralu, dostaneme překvapivě zdravé a krásné potomky. Právě naopak, potomstvo bude k ničemu, neosvědčí se, protože nebude vhodné ani pro jedno z těchto klimat. Rozhodující pro úspěšné křížení není geografická vzdálenost, nýbrž blízkost ekotypu. (Ekotyp je dědičně podložené odrůdové přizpůsobení určitým životním podmínkám a prostředí, v nichž dané cv. nejlépe prospívají.) Nerosty budou plodit zase jen nerosty i v tom případě, že jeden rodič bude z Česka a druhý z Austrálie. Vždy musíme spolu křížit cv., které se v našich podmínkách osvědčily, jsou zdravé, perfektně tu rostou a jestli jsou z USA, Číny nebo Moravy si nesmíme všímat, protože to nemá žádnou váhu. Právě USA jsou typické pestrostí ekotypů, od těch přímořských až po čistě vnitrozemské, od chladných a vlhkých po horké a suché, proto je tak velký propad amerických odrůd, které se u nás neosvědčí.
Na letošní výstavě mečíků v Rapotíně, která byla na skutečně vynikající úrovni ať už po stránce kvality exponátů, tak po stránce krásného prostředí nového kulturáku, prováděl hodnocení mečíků Petr Šmída a myslím, že dokázal přesvědčit i ty největší odpůrce jak snadno a bez problémů lze hodnotit semenáče zároveň se sortimentem. Není nutné vyžadovat pro ně nějaká "změkčující" kritéria, tento americký výmysl nemá logické opodstatnění. Semenáč má být přínosem do sortimentu, měl by být proto kvalitnější, čili by mu právě naopak slušela kritéria přísnější. Z 12 vyhodnocených odrůd bylo oceněno 6 semenáčů a ty vůbec nehrály druhé housle. Podle mého názoru se má hodnotit jednotlivý květný klas, ne to, co je napsáno pod ním na štítku. Jméno pěstitele, zda je to semenáč nebo odrůda, to jsou informace, které by hodnotitel, chce-li být objektivní, vůbec neměl znát. Jelikož se to prakticky nedá zajistit, měl by mít každý vystavovatel právo protestu, pokud si myslí, že jeho favorit je lepší než ten vyhodnocený a teprve až se protesty vyřeší je možné brát hodnocení jako oficiální. Tento institut je důležitý proto, aby se aspoň nějakým způsobem kompenzoval nemorální střed zájmů, kdy si vystavovatelé vyhodnocují vlastní mečíky a dávají ceny sami sobě. Vrcholem této nemorálnosti bylo hodnocení na letošní Floře, ukázka toho jak hluboko se dá klesnout, dohodnuto předem: ceny dáme všem, hlavně těm, kteří by je při objektivním hodnocení nikdy nezískali, za klasy tak mizerné kvality, že v hodnocení nemají co dělat a hlavně sami sobě. Jsme kolektiv, jsme si všichni rovni a hlavně jsme všichni stejně dobří. To je typické české pokrytectví.Těm nejlepším přistřihneme křidélka nebo je vyloučíme z kolektivu a průměr, který zůstane si už nemá co závidět. Ti nejlepší nemají nárok na všechny ceny, protože by nezbylo na ty méně schopné, to je současná populistická politika vedení Gladirisu. A proto si kladu otázku, má u nás smysl snažit se vypěstovat špičkové výstavní klasy, což vůbec není jednoduché, když vás na základě přežívajících komunistických principů o ceny stejně připraví a rozdají je těm, kteří si je sice vůbec nezaslouží, ale zato jsou hodní a poslušní a dokonce ani nejsou členové Gladirisu.
Největším problémem je tu úřednický šiml, kdy si nějaký funkcionář, ať už v Gladirisu či NAGC, něco vymyslí, protože se chce udělat zajímavým a vyšší mocí to prosadí. Pak už se jede ve vyjetých kolejích i přes to, že o účelnosti a směru kolejí takto položených lze pochybovat. Vystavování a hodnocení semenáčů zvlášť a ve všech kategoriích, většinou mizerné, podprůměrné kvality, se v posledních letech stalo velkým tyátrem zvláště na regionálních výstavách. Je to módní záležitost, která se k nám šíří ze slovenského Martina, proč nevyhodnotit všechny kategorie, vždyť tu nejde o kvalitu, ale zviditelnění se v časopise a že už v životě o těch číslech nikdo neuslyší je vedlejší. Touto cestou se nikdy nedám, proto budu vždy objektivně psát jen o těch, které si pozornost zaslouží. Na obrázku je můj semenáč R 1230, který vyhrál nejsilnější kategorii čtyřstovek před Golden Fantasy a Gladirisem. Tento fakt je dosti pádným argumentem pro potvrzení jeho kvalit a troufám si říci, aniž bych si nějak fandil, že to vůbec není jeho poslední slovo. Dostal pracovní název Daniel po mém třetím vnoučeti. Má sladkou lososovou barvu a plechový vosk. Parametry: 135/70 - 24/8/4 - 12,5.
A toto je jednoznačně nejoblíbenější gladiola současnosti nazvaná po svém šlechtiteli Jiřím Václavíkovi. Ze všech šumrovaných je nejvitálnější, lehce pěstovatelná a hlavně dává nejmohutnější klasy. Z dalších exotiků mu mírně konkuruje jen Procyon E., ale ten má menší květ, méně výraznou barvu a zdá se mi, že i větší sklon ke křivení stonku. Druhý konkurent Rigel E. je sice krásnější barevně, vyrovná se i velikostí květu, ale silně zaostává po stránce pěstovatelských vlastností, chybí mu lepší zdravotní stav a vitalita růstu. Jiří Václavík vyhrává jak ankety pěstovatelů, tak návštěvníků výstav, bezpečně zvítězil v hlasování diváků i na letošní výstavě v Rapotíně.
Když mi poprvé vykvetla tato gladiola, tak jsem si v duchu říkal, při selekci svých semenáčů bych jí nedal ani číslo. Ale to je ta naše česká profesní deformace, zděděná po největších honičích vosku a zvlnění z minulé generace šlechtitelů. Pan Hartline však věděl co dělá a následující léta mu dala za pravdu. Je to dítě populární Lavender Masterpiece a pojmenoval ho Star Performer. Neznám zdravější a spolehlivěji vykvétající gladiolu, z každé hlízy máte perfektní klas, někdy i dva a hlavně žádné ztráty na hlízách. A divákům na výstavách se velice líbí, tato kytice získala třetí místo v hlasování návštěvníků na výstavě v Rapotíně. No, a teď si můžete tipnout kdo obsadil místo druhé - přece Bombaj.
Letošní Floru Olomouc jsem navštívil v sobotu a pokud jde o naše mečíky čekalo mne tam velké rozčarování. Zatímco ostatní prostory pavilonu a květinové kreace v nich byly jako vždy úžasné, expozice Gladirisu byla ostudou celé výstavy. Některé její části přímo volaly po odpisu (po popelnici), květy byly odkvetlé a vázy neupravené, klasy nakřivo, ledabyle nastrkané do váz, obzvlášť ve slovenské sekci. Floru nenavštěvuje jen laická veřejnost, která mnohé nedostatky a pochybení většinou ani nezaregistruje, ale také odborníci (zahradníci, floristi) a u těch takové diletantství a amatérismus zákonitě musí vyvolávat protichůdné dojmy. A to vůbec nehodnotím kvalitu jednotlivých exponátů. Nevystavovat na tak prestižní výstavě klasy pod 18 poupat by mělo být profesionální ctí každého vystavovatele, bohužel předem udané propozice zase platily jen pro 3 - 4 nejlepší pěstitele, těm ostatním nebylo stydno se vychloubat i 13 - 15 pukovými kraťasy. Vystavovatelé kvůli nesmyslně předčasnému hodnocení přivezli na výstavu květy hodně nakvetlé, sebrali ceny, dostal ji každý, odjeli a jak vypadá jejich expozice o víkendu v době největších návštěv, to už nikoho nazajímalo. Jenže na čtyřdenní výstavě a vůbec v tomto případě, je bezpodmínečně nutné v sobotu ráno expozici předělat, obnovit a celou upravit. Zenia s bídou udržela 5 otevřených květů, 2 v barvě a pod tím visely dolů jako zplihlé hadry odkvetlé květy. Byl to přímo zoufalý pohled na Grand Championa. Ještě štěstí, že žádný vyhodnocený exponát nebyl označen. Popravdě řečeno při tak zmanipulovaném a hlavně nekompetentním hodnocení bych se i já styděl s výsledky jít na veřejnost. Dát dekoračku za Grand Championa, to je výsměch všem hodnotitelským kritériím, dokonce i těm 30 let starým a dávno neplatným, které jsou opakovaně ve Zpravodaji otiskovány. My jsme ho museli předsedovi dát, bohužel, nic lepšího v expozici neměl. Titul Grand Champion příslusí klasu s nevyšším bodovým ohodnocením dle kritérií NAGC, ne největšímu klasu v expozici předsedy Gladirisu a pokud má hodnotitelská komise svoje osobní a hlavně jiná kritéria, tak ať tomu výsledku laskavě neříká Grand Champion, protože je to urážka tohoto mezinárodně uznávaného titulu. Moji favorité Patricia Ann (viz foto) a Clarence´s Choice měly v té době 10, respektive 12 otevřených, spodní už sice vykazovaly stopy vadnutí, ale stále ještě držely tvar. Tomu se říká trvanlivost květu, pro americké šlechtitele je samozřejmou podmínkou a typická byla i pro práci Jirky Václavíka. Dnešní generaci šlechtitelů Gladirisu, až na několik světlých výjimek, taková kritéria zrovna moc neříkají.
Patricia Ann letos opět exceluje a půjde do toptenu. Dává nádherné výstavní klasy, které jsou schopny perfektně nakvést samy od sebe bez jakýchkoli úprav, jak to vidíte na obrázku. Parametry: 150/77 - 25/9/5 - 14,5.
A toto je můj Grand Champion sobotního dne, tento klas jednoznačně dominoval celé výstavě a ukázal se v plné kráse v době, kdy většina ostatních už odkvétala. Jmenuje se Showbound a jeho šlechtitelem není nikdo jiný, než Hartline.
Vlevo je Hattrick, který řadím do kategorie exotů. Je to kombinace různě intenzivních vínových odstínů, květ je krásně zvlněný a silně voskový, ale největší pozornost si zaslouží jeho silně zoubkovaný (plisovaný) okraj. Parametry: 125/68 - 24/8/5 - 11,5. Doplňuje ho Ledopád, který si už získal značnou oblibu hlavně díky své ranosti. Vykvétá mezi prvními, vyniká výbornou stavbou a výstavními parametry klasu, k tomu se přidává vysoký vosk a zvlnění, není divu, že nasazuje vysokou laťku kvality v době, kdy toho ještě moc nekvete. A to jsou důvody proč mu odpouštím značnou inhibici, která se projevuje levandulovými skvrnami v hrdle a stejně zbarvenými prašníky. Parametry: 145/73 - 22/8/4 - 13,5.
Vlevo je Abraxas II, který je ve své barevné třídě naprostým unikátem. Neexistuje na světě jiná tmavě modrá s tak mohutným výstavním klasem a zároveň skvělým zvlněním a voskem. Letošní parametry mluví za vše: 150/75 - 23/8/4 - 13. Navíc je naprosto skvělý po stránce množivosti a nárůstu hlíz z brutu.
Doplněn je semenáčem R 1225 a ta purpura na snímku tak nápadně viditelná ve skutečnosti neexistuje, objektiv fotoaparátu přece jenom vnímá barvy jinak než lidské oko, v reálu je čistě tmavě fialový. Modrá u mečíků neexistuje a tyto barvy vznikly mnohonásobným křížením hlavně z purpurových odrůd a snímek to prozradil. Proto je velký šlechtitelský problém zvlnit tmavě modrou, protože i purpurové bývají většinou málo zvlněné. A křížit s jinou barvou není možné, veškeré potomstvo uteče do levandulové. Světle modré, které jako jediné přicházejí v úvahu, zase nerady tmavnou. Je nutné být trpělivý, křížení opakovat, protože je to běh na dlouhou trať. A zaplavovat sortiment desítkami modrých, z nichž většina za moc nestojí jako to udělal Václavík, to není můj styl.
Tento krasavec se nazývá Pathos a řadím ho do skupiny exotů díky stříkanému oku, ale to už dnes není nic zvláštního, ostatně hranice mezi exotem a standardem není určena a vždy je problém na výstavách určit co už exot není. Když může být v kategorii exotů běžně hodnocen klasický holanďák Jiří Václavík, nevidím žádný důvod proč tam nezařadit i tento cv.. Vyniká množivostí, velkým brutem a dlouhým výstavním klasem s těmito parametry: 155/82 - 25/9/5 - 14. Nositel oka Painted Lady, kterou jako otce v rodičovství uvádím vůbec není zaručen, v úvahu ještě připadá Hallmark, jeden okatý semenáč a také zásah vyšší moci. Pokud květ není izolován a u mečíků izolaci nikdo nedělá, je otec vždy nejistý, takže je úplně jedno zdali ho přesně evidujete a přidáváte si práci, nebo ho dodatečně určíte, jak to dělám já. Že izolace není nutná kdysi prohlásil Griesbach a všichni šlechtitelé se toho drží, protože jim to usnadňuje práci. Jenže Griesbach očividně nebyl včelař. Včelky nesbírají jen nektar, ale také pyl a jeho sběračky přistávají přímo na bliznu a prašníky a když jsou prašníky odstraněny sedají přímo na bliznu a opylují. Jsou to ranní ptáčata, takže než se dostavíte k mečíkům vy, mají už odpracováno a pyl je posbírán. Jednou se mi při opylování stalo, že přiletěla včela přistála na bliznu a nanesený pyl posbírala. Odehnal jsem ji, opylil znova a včela byla zpátky, jako by na to čekala. Vždy mne dost pobaví když někdo vyzdvihuje americké knihy rodičovství (Gladiolus Parentages), kde se celé generace vedou přesné evidence těchto nepřesných údajů a důsledně se na udávání rodičovství bazíruje. A občas tam narazíte na úplně nesmyslné rodičovství, např. citronový mečík, který vznikl zkřížením růžové a tmavě fialové. Správně bych měl všude psát matka x open, protože používám i směsi pylu a hlavně každý květ opyluji třemi odrůdami, aby bylo větší procento ujmutí. Otce uvádím jen proto, abych byl v klidu, nebuzerován úředním šimlem a také to lépe vypadá.
Nejdůležitější pro každou květinu je její barva, ta rozhoduje o oblíbenosti a prodejnosti. Zajisté jste si už všimli, že nehodnotím mečíky podle toho, jak jsou zvlněné, tento parametr totiž považuji pro objektivní hodnocení za méně významný. Na prvním místě je u mne barva, pak vitalita, tyto dva požadavky považuji za základní a rozhodující. Stále mi vrtá hlavou nesmyslný a pro mne úplně nepochopitelný trend současných šlechtitelů Gladirisu, nadprodukce mdlých, nevýrazných a většinou i špinavých barev (např mdlá cihlová ušpiněná v hrdle modrou) jako důsledek nevhodných kombinací rodičů, honby za extrémy, spojování krkolomných, neslučitelných barev a hlavně neproduktivní, ale šlechtiteli velmi oblíbené kombinaci bílá + barevná, při které díky typickému zředění pigmentu bývá potomstvo povětšinu barevně fádní. Přímo modelový příklad mi poslal letos kolega Mikulášek v podobě cv. Kamzík. Matná, nevýrazná barva s prosvítající bílou, navíc spíše nálevkovitý, špatně se do plochy otvírající květ ještě zvýrazňuje barevnou nedostatečnost klasu. A ještě odstrašující příklad z této kategorie, který přímo volá po přídělu pigmentu jsem našel na titulní stránce čísla 134 Zpravodaje jako krásnou ukázku nevkusu hlavně těch, jež tyto obrázky vybírají. A celý svět může jen zírat, co všechno jsou čeští šlechtitelé schopni vyplodit a čím se pochlubit. Když se podívám do letošního registru novinek Gladirisu, skoro polovinu bych okamžitě vyřadil pro mdlou, špinavou nebo nezajímavou barvu. Dnešní mnohonásobní hybridi mají ve svém genetickém kódu směs všech možných pigmentů jako dědictví po barevné různosti svých předků, proto nejdůležitějším cílem musí být barvy vyčistit křížením stejných či příbuzných, ne vyhledávat neslučitelné kombinace v naději, že vznikne něco originálního, co tu ještě nebylo. A toto jsou dva příklady čistých, zářivých a hlavně neodolatelných barev, které by každý chtěl mít okamžitě, jak je uvidí. Vlevo je Olympia, která stále zaujímá přední místa v našem toptenu a rovněž boduje v anketách návštěvníků výstav. Pomalu se mi daří vyselektovat úplně zdravý, relativně bezvirozní klon a ten měl letos docela slušné parametry: 148/68 - 22/10/5 - 12. K ní jsem přidal Peklo, což je mečík, který barvou uchvátí snad každého a věřím, že v tržnici bude vždy prodán jako první. Po okrajích je až kouřově černohnědý a ze středu šlehají oranžové a žluté plameny, pekelná výheň z květů přímo sálá. Parametry: 145/70 - 23/8/5 - 10.
Sezona se pomalu blíží ke svému závěru a začíná období pozdních odrůd. Tyto dva kontrasty mi vykvetly zároveň a tak ztratím o nich pár slov. Vlevo je Kovaříkova Oranžová hvězda, pro něho úplně typický semenáč, sice krásná silně zvlněná a vosková dekoračka, ale prakticky nepěstovatelná i u mne, pro běžné zahrádkáře nepoužitelná. Slušný klas většinou dá jen jednou a pak už můžete hlízu vyhodit, květem a řezem rychle degeneruje a další roky, pokud neuhyne, dává jen podřadné, krátké klasy s rozhozenými květy. Prostě to není Star Performer, na které můžete dělat řez každý rok a pořád vám bude spolehlivě dávat prodejné klasy. Parametry: 150/63 - 22/8/4 - 10. Vedle ní je citronově žlutá Crowning Glory, což je naopak velice spolehlivý americký kultivar. Absolutně zdravý, hlízy beze ztrát a čím starší, tím lepší, suprový nákvět a perfektní stavba s pevně uchycenými květy. Nemám co vytknout. Z velké hlízy dává dva výstavní klasy a ten druhý, slabší výhon kvetoucí později kolikrát dá více puků než ten první. Parametry: 170/70 - 28/12/7 - 10. Takový kultivar je radost pěstovat, s Oranžovou hvězdou to bývá více zklamání než radosti.
A na Barborku bych málem zapomněl. Parametry: 145/75 - 28/10/5 - 9,2. Tato aranžovaná kytice přímo zářila na Floře Olomouc. Všechny klasy měly 25 - 29 poupat a ještě v sobotu byly květy úplně svěží jak je patrno na snímku. Naší "odborné" komisi však nestála ani za pozornost. 15-cti pukové zdegenerované klásky, zdegenerované chemicky i biologicky, které se mnozí vystavovatelé (včetně autorů propozic) nestyděli dovést a vystavit v expozici na nejprestižnější květinové výstavě u nás, do dvou dnů odkvetou, drží 2 - 3 květy a vypadají jak opelichané slepice. Svěžest květů a trvanlivost ve váze je v prvé řadě otázkou zdravotního stavu a kondice rostlin. Já vím, že se opakuji stále dokola, ale jinak to nejde, protože to pěstitelé pořád nechápou. Největším zkracovačem klasů je viróza. Jen zdravá rostlina dá krásný výstavní klas.
Závěrem už mi zbývá jen krátká rekapitulace a výběr toho nejlepšího do toptenu, který posílám Petrovi Šmídovi, abych jako každý rok podpořil anketu. A doufám, že to udělají i všichni ostatní pěstitelé, protože letos není důvod se na cokoli vymlouvat. U mne byly absolutně nejlepší tyto kultivary: Paní Milena, Barborka, Enšpígl, Pathos, Peklo, Minicar, Jiří Václavík, Abraxas II, Dandy, Patricia Ann.