Šlechtění mečíků
Když jsem ještě vedl Knihu návštěv, odpovídal jsem v ní na desítky různých dotazů, ale ani jeden se netýkal šlechtění mečíků. Dost mne to tehdy zarazilo, jenže dnes se tomu už vůbec nedivím. Běžné zahrádkáře a pěstitele tyto otázky nezajímají, takový článek je pro ně o ničem a naši šlechtitelé jsou přesvědčeni o tom, že všechno znají a každý z nich to dělá velice správně. Jenže to je jejich velký omyl. Vždycky jsem se ubezpečoval, jen ať i nadále v časopise ostatním radí lidé, kteří o skutečném šlechtění mečíků vědí pramálo (Axman, Ehl, Roman atd., jejichž rady jsou pro nás dle pana Mimránka velmi cenné), protože se díky tomu nemusím bát konkurence, která by mi mohla případně vyrůst, kdyby ty články měly aspoň nějakou hodnotu. Situace se ale změnila, připravuji se na šlechtitelský důchod a tak bych rád šlechtitelům otevřel oči, hlavně těm budoucím. Ovšem rozhodujícím impulzem byl pro mne článek o šlechtění mečíků (autor Slošiar) v posledním čísle Zpravodaje, protože ho napsal člověk, který v životě žádný mečík nevyšlechtil, snaží se jen za každou cenu zviditelnit sám sebe a vybudovat si vlastní ego, čemuž úroveň a kvalita obsahu přesně odpovídá. Takový skvělý plagiát, hloupé plácání o všem možném i nemožném, koncentrát teoretických blábolů opsaných z různých, často dost pochybných zdrojů (samozřejmě neuvedených), které v některých fázích se šlechtěním nemají vůbec nic společného, jsem už dlouho nečetl. Jsou tam kapitoly, např. Kdy provádíme šlechtění?, ve kterých jsem nenašel jedinou rozumnou nebo smysluplnou větu (radu). Současný Gladiris se stává živným médiem pro různé typy exhibicionistů, což by zas tak nemuselo být na závadu, protože většinou bývají velice aktivní. Tragédie ovšem nastává v okamžiku kdy si tito machři začnou hrát na odborníky a všeznalce. A to je i případ autora tohoto příspěvku, k jehož odborné stránce mám největší výhrady, ale pokud bych se měl zmínit o kvalitě slohového projevu a množství gramatických chyb, tak to odpovídá úrovni žáka 8. třídy základní školy. Za vůbec nejtrapnější považuji tento formát monologové diskuze, kdy autor odpovídá na otázky, které klade sám sobě. Následující kapitolky nechť si přečte každý, kdo by se jednou chtěl stát šlechtitelem skutečné světové extratřídy, ale vězte, že cesta k této metě je předlouhá a velice trnitá.
Technika opylování
Prakticky všechny odrůdy uvedené v našem registru vznikly křížením přirozenou cestou, proto si ostatních umělých šlechtitelských postupů nebudu všímat. Pokud je mi známo jediný mutant, který vznikl uměle (mutace Oscara od Murina) se u nás v praxi uplatnil, a to díky J. Václavíkovi, který ho použil ke šlechtění a dal vzniknout velké rodině šmourovaných mečíků. Ukázalo se totiž, že šmourovaný gen je značně dominantní a díky tomu je pevně zakotven v dnes již více generacích těchto divácky hodně atraktivních mečíků. Všechny už ale vznikly přirozenou cestou - opylováním.
Jako mateřské rostliny vždy vybírám absolutně zdravé a vitální jedince z co největších hlíz. Taková rostlina dobře vyživí i 16 semeníků. Většinou odpočítám včas před otevřením prvního květu jen 12 - 14 poupat a zbytek klasu odlomím. Z polootevřených květů odebírám prašníky do označených krabiček od zápalek, kde snadno dozrají a pyl se vysype. Bez tyčinek, jen prašníky, to je důležité! Tento pyl vydrží být aktivní 7 - 10 dní, v ledničce i dvojnásobnou dobu. Takto si postupně vytvořím bohatý zásobník otcovských odrůd, abych byl minimálně závilý na tom, co právě kvete. "Vybereme si dvě odrůdy, které chceme zkřížit, samozřejmě v té době musí obě kvést." To je blbost, ještě skoro měsíc po odkvetení odrůdy, pokud máte pyl v ledničně, můžete s ním úspěšně křížit.
Když si vyberu otce, krabičku otevřu a vložím ji do květu pod bliznu, kterou prstem ohnu a smočím ve vrstvě pylu v krabičce. Poprvé opyluji nejdříve 2. den po otevření květu. Ihned po otevření květu je úspěšnost opylení do 10%, druhý den už přes padesát a teprve třetí den je úspěšnost skoro stoprocentní. Blizna a vajíčko postupně dozrávají a tím se procento úspěšnosti zvyšuje, dozrávají příbližně o 1-2 dny později než prašníky, což je přirozený způsob obrany proti samoopylení. Pokud nedošlo k opylení, tak největšího úspěchu dosáhneme při odkvétání. To se blizna sklání a je ochotna přijmout i vlastní pyl vytřepaný na spodních okvětních lístcích. Rostlina si je vědoma povinnosti vytvořit semena za každou cenu. V principu žádný markantní rozdíl mezi oplozením rostlinným a živočišným (lidským) není. "Opylujeme ty květy, které jsou čerstvě otevřené...pokud na startovní čáru po několika hodinách zavane vítr nebo hmyz další pyl, jsou oni šampioni vepředu a vítězí opylením všech vajíček v semeníku." (Jen na okraj, mečík není větrosnubný! Jeho pyl nepřenáší vítr, protože je příliš těžký a padá k zemi.) Zapomeňte na to, že vajíčko přijme prvního zchváceného "šampiona", který k němu dorazí, obzvláště když jsou ještě vrátka zavřena (vajíčka nejsou zralá). Autor si tento proces představuje jako Hurvínek válku. Navíc i v tomto případě skvěle funguje jedno z pravidel přirozeného výběru. Matka si je dobře vědoma toho, že musí zplodit co nejkvalitnější potomstvo, proto si vaječná buňka dlouho a pečlivě vybírá mezi dorážejícími útočníky a dovnitř ke splynutí vpustí jen toho, který se jí zdá nejzdatnější a nejvhodnější. Je to stejné jako v běžném životě. Muž si sebevědomě myslí, já jsem ten king, který všechny porazil a přitom vůbec netuší, že mu tuto roli určila žena.
"Pokud se obáváme zanesení jiného nežádoucího pylu, doporučuje se spodní okvětní plátky opatrně odstranit, nemají totiž jinou funkci než přilákat hmyz a slouží jako přistávací plocha, aby se hmyz mohl nasosat nektaru." Tak tento nesmysl kdysi napsal Adamovič ve své knize a jak vidím, tak různí rádoby autoři ho dodnes bezmyšlenkovitě papouškují, aniž by se obtěžovali původního autora uvést. Pan Slošiar nám tu nenápadně naznačuje, že rostliny jsou opylovány nektarem. Jak bude květ opylen záleží na jeho stavbě a mečík není pampeliška, aby se sběračky nektaru musely k nektariu prodírat přes nastražené rozmnožovací orgány. U mečíku sběračky nektaru přistanou přímo do květního lůžka a je jim šumafuk zdali jsme jim odebrali nebo ponechali okvětní plátky. Tyto ale květy neopylují, protože to provádějí sběračky pylu, které přistanou přímo na bliznu a vůbec jim nevadí, že jsou prašníky odstraněny. Velice šikovně seberou pyl, který jsme tam nanesli, samozřejmě přitom vytřepou jiný uchycený na jejich těle.
"Křížení provádíme dopoledne, když ještě nelétají včely a čmeláci." Jak může někdo s údajně zdravým rozumem takovou pitomost napsat, tak to mi opravdu hlava nebere. V létě, obzvláště když jsou teplé noci, mají včely budíček už před východem slunce a zatímco pan šlechtitel si spokojeně hoví v limbu, tak mu pilné včeličky oberou všechen pyl. Takže když se před polednem konečně vyštrachá, nenajde ani jeden prašník s pylem, aby mohl opylovat jak radí autor. A čmeláci jsou ještě aktivnější, protože dobře snášejí nižší teplotu než včely. Řeknu vám, to jsou rady k nezaplacení. Úspěšnost opylení není závislá na denní době, zdárně lze tuto činnost provádět i v noci, ani nemusíte zalévat předem, když je sucho, protože blizna je lepkavá (ne vlhká!!!) zcela přirozeně, vždy a za každého počasí. Pouze vpády studeného vzduchu a následné deštivé období procento úspěšnosti snižují. "Nejlepší podmínky jsou, když je teplo, zataženo a nehrozí déšť..." Nejlepší podmínky jsou když je teplota 25 - 30 stupňů a je slunečno, to jsou opylovači nejaktivnější a blizna na to patřičně reaguje.
Do notýsku si zapisuji otce, a to pouze proto, abych druhý, případně třetí den do stejného květu mohl použít pyl jiného kultivaru. Je to přehlednější varianta způsobu opylování směsným pylem. Detailní evidence křížení je zbytečná, protože květy neizoluji a přirození opylovači mají volnou ruku udělat mi v evidenci brajgl. Vždy si říkám, že včelička mi vybere vhodnějšího otce, než jsem určil já. Pracné vypisování očíslovaných cedulek s rodičovstvím a jejich věšení na jednotlivé květy bez izolace, jak radí Slošiar, tak to je už úplný nesmysl. Je to úřední šiml, který úplně zbytečně zabírá čas a zdržuje od skutečné šlechtitelské práce, která nastává teprve při selekci a testování semenáčů. Je to obyčejné amatérské hračičkářství, které nemá žádný praktický význam a ani žádné rozumné odůvodnění. Amatéři si hrají na profesionály, důležitě si vedou rodičovství po několik generací z neizolovaných květů, kdy je skutečný otec vždy ve hvězdách.
"...takže za pár týdnů se přesvědčíme, kde se nám začínají tvořit tobolky a hlídáme si je." Proces tvorby a růstu semen začíná okamžitě po opylení. Když končím s opylováním posledních květů, tak dole na klasu je už jasně vidět u prvních květů nápadné zvětšování semeníků a za pár týdnů, kdy je pan Slošiar doporučuje začít hlídat, už mám všechny semeníky dávno sklizené. Při čtení tohoto nadmíru hodnotného příspěvku jsem se neustále nemohl zbavit dojmu, že žiji na úplně jiné planetě a s otevřenou pusou jsem jen zíral na to, jaké hlouposti se v Gladirisu v současné době publikují.
Citace pocházejí z článku Jak se šlechtí mečíky, Zpravodaj Gladiris č. 149.
Výběr rodičů
Při výběru rodičů je rozhodující šlechtitelský cíl. Nikde není psáno a určeno, že za každou cenu musíte jít cestou soutěžních dvojřadů, jak všem neustále vnucuje pan Slošiar. Někdo miluje exoty a tomu podřídí svou práci, jak nám to v minulosti názorně předvedl kolega Hajduček. Někdo jiný se pokusí pokročit v otázce voňavosti mečíků, i když je to podle mého názoru práce vskutku sisyfovská. Hlavně však mějte na paměti, že běžné pěstitele absolutně nezajímá jak "vznešeného" původu a jak přesně jsou zaevidováni rodiče kultivaru, rozhodující je pro ně pouze to, jak je kultivar zdravý a jak je krásný. Skutečné šlechtění není adrenalinový sport, není to honba za barevnými extrémy a raritami, za zvlněním a voskovitostí bez ohledu na zdravotní stav a parametry klasu jak nám to předváděla a ještě i předvádí rýznarovská generace šlechtitelů, není to bohem obdarovaná šťastná ruka, ale cílevědomá a tvrdá práce, kdy se jen krůček po krůčku dostáváme kupředu.
Já preferuji perfektní dvouřad s bohatou kaskádou květů, s plným nákvětem bez mezer a hlavně čistou, sytou a zářivou barvu. Řídké, krátké dekoračky s rozhozenou stavbou a mdlou barvou do hrdla vybledající, byť by byly jakkoli silně zvlněné, v nabídce mých kultivarů nehledejte. Ale za hlavní cíl mám šlechtění raných odrůd, kde je pole nejméně zoráno a navíc jsou vhodnější do mé chladnější polohy. Raději vysadím Ledopád ve třech termínech, koncem dubna, v půli května a začátkem června a mám jistotu, že mi krásný bílý kultivar pokvete po celé období květu mečíků, než abych netrpělivě vyčkával do půlky září, kdy mi teprve vykvete Ivory Queen nebo Vanilka.
Existuje jedna všeobecně rozšířená hloupá fáma, že je potřebné křížit navzájem cv. různého geografického původu (americké s holandskými, české s ruskými ap.), prý aby se do nich "vlila nová krev". To je absolutní nesmysl. Moderní komerční mečík má stejný genetický obrazec bez ohledu na to, odkud pochází, proto nic nového takto do něho nevlijeme. Spíše naopak, pokud jako rodiče použijeme nevhodné ekotypy, tak se dočkáme dosti nepříjemných zklamání hlavně v oblasti špatné vitality semenáčů. Typickým příkladem je přehnaná honba za pěstitelsky neověřenými, hlavně zámořskými novinkami a jejich okamžité využívání při šlechtění. Miluji okaté gladioly, Aldebaran - sytě žlutý holanďák s výrazným červeným okem se mi strašně líbil a byl to první mečík, který jsem pěstoval podle jména. A to už v podvědomí zůstane navždy, na první lásku prostě člověk vzpomíná až do smrti. Přímo zbožňuji okaté gladioly a dávám jim přednost před jednobarevnými, přesto bych nikdy nevzal do křížení takový Assol nebo Bernici, protože to jsou nerosty velice náchylné na virozu. A když v introdukcích čtu u rodičovství kultivary tohoto typu, jen si smutně povzdechnu: "Hochu, tak ty jsi úplně mimo mísu!" Pokud vyšlechtíte extra nádherný mečík, který je churavý po rodičích, nikdy s ním díru do světa neuděláte. Uhyne dřív než se ho podaří aspoň trochu rozšířit. Jako zářný přiklad protikladu bych uvedl nahlédnutí do šlechtitelské dílny kolegy Domského. Ten se nebojí používat starší, ale osvědčené, velmi zdravé a u nás všeobecně rozšířené kultivary (Regency, Marsianka, Šokoladnica), z nich uvádí na trh nádherné cv., které je radost pěstovat (Regent, Zázvorová čokoláda, Dračí krev) a které lehce strčí do kapsy xgenerační Šaranovy americké linie, založené na barevně fádních a málo vitálních kultivarech jako je Ice Cap nebo Patty Gay, které u nás pěstitelsky totálně vyhořely. Tyto linie u mne jen živoří a většinou rychle končí v popelnici. Čili první důležitá zásada pro výběr rodičů, která platí bez výjimky: Jako rodiče vždy vybírejte jen zdravé a vitální cv., které se v našich podmínkách osvědčily a skvěle tu rostou. Vězte, že je jich výrazně méně než těch propadáků.
Stejně důležitým atributem jako zdraví je barva. Ovšem získat křížence s čistou a zářivou barvou je za současné situace dosti velkým problémem, protože důsledkem mnohonásobné hybridizace (dnes je to u těch nejvíc exponovaných barev jako je růžová i 20 generací), lze najít v rodokmenu každého cv. snad všechny barvy, které se u mečíků vyskytují. Výsledkem této chaotické směsice je v semenáčích majoritní výskyt mdlých, nevýrazných a nečistých barev. Proto nejdůležitějším krokem je barvu co nejvíce vyčistit a rozzářit vzájemným křížením jen stejných nebo maximálně blízce obdobných barev. Spojování barevných extrémů, vzájemně se rušících barev ve snaze získat něco originálního je cesta do slepé uličky.
Výsev semen
Pokud se opravdu chcete posouvat kupředu k nejvyšším metám, beze změny filozofie, myšlení a hlavně přístupu ke šlechtění se to zásadně neobejde. Prvním a nejdůležitějším krokem k pozdějšímu úspěchu bude okamžitě zapomenout na všechny ty hloupé a maximálně ujeté rady, které se vám šampion Slošiar systematicky snaží vtlouci do hlavy, protože vás budou jen srážet do průměru a stanete se spokojenou součástí davu, ovšem s jednou velkou výhodou existence bez obav, že se vám někdo pokusí srazit vyčnívající hlavu.
Mým šlechtitelským krédem je jednoduchost a účelnost, což přísně dodržuji ve všech činnostech a výsev semen není žádnou výjimkou. Proto semínka žádným způsobem neupravuji, neodblaňuji, nemořím, nenamáčím a vysévám je začátkem března přímo do velkých květináčů nebo truhlíků naplněných supresivním substrátem naširoko a nahusto, semeny prostě nešetřím. Pokud budete sadit semínka na vzdálenost 1 cm, aby byly co největší hlízy, jak radí pan Slošiar, budete potřebovat místo mého jednoho květináče několik truhlíků, a to už je setsakra zvýšení pracnosti. A pokud jde o rady pana Baranova (Gladiris č. 148), tak to nemohu jinak, ale před nimi důrazně všechny varovat. Ten pán opět zabodoval, je to prostě úplně jiný svět a hlavně úplně jiné století. Troufám si říci, že na setí semen, ošetřování semenáčků a jejich sklizeň spotřebuje 10x více času než já, možná i více. A zdůrazňuji úplně zbytečně, neefektivně promarněného času. Potom se vůbec nelze divit tomu, že něco nestihá, třeba tak důležitou činnost jako je likvidace třásněnky.
V tak husté výsadbě nastává bezohledný a nekompromisní boj o místo na slunci, o přežití. Slabí jedinci odpadají jako první a výsadba se zcela přirozeně vyčistí od celých nevitálních klonů, které jiní šlechtitelé pracně dopěstovávají více let, každé křížení označené zvlášť, aby nakonec zjistili, že z nich stejně žádný užitek nemají. Ono totiž existuje jedno velké dilema, s kterým se šlechtitelé neustále potýkají, které jim pije krev a ve většině případů jsou s ním na štíru. Čím krásnější semenáč, tím horší pěstitelské vlastnosti a tím horší zdravotní stav. Proto nemá valný smysl pracně dopěstovávat a dokonce uvádět tyto nepěstovatelné krasavce, což se, bohužel, děje úplně běžně a ve velkém. Jediný správný postup je právě naopak ve výsadbě zdravých, vitálních semenáčů hledat ty krásné. Je jich velice málo, ale když se objeví máte jistotu, že budou bojovat o přední příčky toptenu. To je vlastně podstata mé šlechtitelské filozofie a neskromně si troufám říci velice úspěšné filozofie.
Tyto tvrdé podmínky je potřeba uplatňovat po celou sezonu, čili žádné postřiky či hnojení, žádný Krystalon, to si někteří šlechtitelé pletou s pěstováním hospodářských plodin a už vůbec ne Previcur Energy, který doporučuje Slošiar, protože si tím supresivnost substrátu totálně zničíte. Velké varování před používáním této a podobné chemie! Účelem není vypěstovat co největší hlízy, ale hlízy co nejzdravější a nejvitálnější. Přehnanou chemickou péčí a nadměrným hnojením silně nadopované (nadupané) hlízy pak v tvrdých polních podmínkách rychle zdegenerují a odejdou. Chybí jim vitalita a akcelerace růstu. Barborka nebo Paní Milena už mají 3 pravé listy, zatímco takové Orange Hero sázené zároveň teprve začíná vyrůstat ze země. A během vegetace to nikdy nedohnalo, spíše naopak. To píši na vysvětlenou, proč pro takové nevitálky a růstově líné kultivary nemám ve svém sortimentu místo.
Většinou mi zbude dost semen, které koncem dubna vysévám přímo na urovnanou plochu záhonu. Opět naširoko nebo do hustých řádků několik cm od sebe. Zasypu vrstvičkou supresivního substrátu, utlačím destičkou a záhon přikryji černou textilií abych zabránil vzcházení plevelů. Teprve na zakrytý záhon přijde zálivka, aby nedocházelo k vyplavování semen. Za dva až tři týdny je třeba pohlídat až začnou mečíky vzcházet a včas záhon odkrýt. A opět žádné hnojení, žádné postřiky, jen občas vypleji nebo zaliji a ztráty slabých a neživotaschopných rostlinek jsou taktéž vítány.
Sklizeň hlíz z květináčů (truhlíků, kontejnerů ap.) je daleko jednodušší a hlavně pohodlnější než ze záhonu, proto se v posledních letech snažím sázet semena jen takto. Sklizeň díky tomu dělám pohodlně pod střechou, často až v listopadu a ze suché půdy, protože včas omezím (vyloučím) zálivku, aby rostliny zatáhly. Drobné, dostatečně nevyvinuté hlízky vyhazuji, beru jen ty větší, které má smysl na jaře vysazovat. Úroda z kontejnerů je bohatá a hlízky jsou díky supresivnímu substrátu úplně zdravé, beze stop po houbových chorobách, čehož se na záhoně nikdy nedosáhne.
Výsadba semenáčků.
Jednoleté semenáčky vysazuji brzy zjara, hned po výsadbě brutu, protože jim tolik nevadí chladnější půda jako velkým hlízám. Zase nahusto, tak 2 cm od sebe, menší hlízky i méně nebo do dvojřádků, jednotlivé řádky 15-20 cm od sebe. Většina z nich dokáže vykvést, což povoluji do konce srpna, později už všechny klasy, které se objeví ihned odstraňuji. Při výběru kvetoucích semenáčů platí absolutní přísnost, kvalitních semenáčů bude minimum, proto likviduji vše, co má fádní, nečistou barvu (těch je obrovská většina), hladké a měkké plátky, různé vady stavby klasu, nezdravý růst, nezdravou barvu listů, pružný a nepevný stonek a všechny, které stonek ohnou. K tomuto problému jsem se už jednou vyjádřil v Chuťovkách. V článku uvedené hloupé odůvodnění ohybu pravidelně otiskuje ve svých katalozích Lukon glads a Slošiar to jen papouškuje. Je to otázka genetiky, ne klimatických podmínek, které jsou vždy pro celou naši výsadbu stejné, přesto křiví stonky jen některé odrůdy. Když je všechny okamžitě zlikvidujete, jak to nekompromisně dělám já, nebudete mít s křivením stonků žádné problémy. Aspoň toto by si tihle pánové mohli uvědomit.
Čím přísnější při likvidaci semenáčků budete, tím méně hlíz vám zůstane pro hodnocení v příštím roce (tím méně práce), ale zato budou kvalitnější a tím pádem i perspektivnější. U všech, které beru jako slibné, okamžitě odstraním květy, poupata, zbytek klasu, stonek nechávám co nejdelší, aby nevznikala krčková hniloba a nechám je do sklizně dorůst a dozrát. A hlavně v této fázi nikdy nedělám výběr a značení (úsudek z malých hlízek není objektivní), to mne čeká až příští rok z hlíz květuschopných.
Selekce.
Nastává šlechtitelovo nejkrásnější období roku, období naděje a radosti, období kvetení semenáčů, kdy se člověk ani nemůže dospat jak má nervy napjaty zvědavostí, co nového zase vykvetlo a násilím otvírá nerozvité květy, aby se podíval jakou krásu ukrývají. A zároveň nastává velké dilema, co označit a co ne, nejraději by označil vše, co vypadá aspoň trochu k světu. Ale to je ten nejhorší přístup, který nemá žádnou perspektivu a žádné dobré jméno se tímto nezíská. Bohužel, názorný příklad je možno shlédnout např. v čísle 148 u novošlechtění pana Vinkelise. V jeho uváděných novinkách lze najít a uvidět snad všechny vady, které květenství mečíku nemá mít - nepravidelnou nebo řídkou stavbu s mezerami mezi květy, klasy krátké, málopukové, chudé na květ, se slabým nákvětem, rozčíslá květenství, špatně uchycené, nící květy, nepěknou, nečistou barvu a neestetický tvar květů...O takový humus, jak se trefně říká mezi námi děvčaty, bych si ani neopřel kolo. A takovým "šlechtitelům" dělá Gladiris reklamu na svých stránkách, navíc úplně zadarmo. Přitom má každý možnost si na internetu najít, co se nabízí ve světě, v USA, u nás a sebekriticky si přiznat, tak na to já zcela zaručeně nemám. Každý, kdo si chce říkat šlechtitel, by toto měl brát jako svou prvořadou povinnost, neuvádět novinky na úrovni toho, co už bylo dávno překonáno, protože pak vypadá jako by žil 100 let za opicemi. V žádném případě nelze šlechtitelem nazývat člověka, kterému absolutně chybí schopnost sebereflexe a schopnost vize do budoucna.
Označení si zaslouží pouze takový semenáč, ke kterému přistoupíte a začne se vám svírat žaludek a hřát u srdce a když ještě navíc se o vás začne pokoušet závrať máte jasnou záruku toho, že vidíte něco mimořádného, co má šanci stát se hvězdou sortimentu. Na druhé straně to s náročností není třeba příliš přehánět, ať se nedostanete do opačného extrému, kdy budete jen vyřazovat a neuvádět. Nemohu jinak, ale jako varovný příklad musím opět uvést pasáž z několikrát už zmíněného článku, a to výčet "neduhů" mečíků. Je to pro autora typické, nesourodé a chaotické sbíraniko fotografií z různých zdrojů, které tématicky neodpovídají, protože nebyly původně dělány pro potřeby článku. Autor dokonce použil i moji fotografii nemocného mečíku, samozřejmě bez mého souhlasu, která patří do sekce choroby gladiol, ne do sekce šlechtění. Uvádění vad, které žádnými vadami nejsou je jen takové nenápadné faux pas. Nejdůležitější je totiž to, jak klas vypadá po stránce estetické, jak je barevně přitažlivý, zdali se líbí nebo ne; jestli je jednořadý nebo jednořadý přechází do dvouřadého má minimální význam, obzvláště u řezových mečíků, exotů a dekoraček je to parametr absolutně nepodstatný. Stejně bezpředmětné je boční vytočení prvního květu. To občas udělají i špičkové soutěžní cv., hlavně z největších hlíz u těch opravdu výstavních klasů. Stačí jen takový neposlušný květ odstranit a můžete mít z tohoto klasu i Grand championa (Absolutního vítěze). Bodová ztráta za odstranění prvního květu je totiž tak malá, že nevyváží zisk kladných bodů, které tento úkon zaručí. Pak už stačí jen pahýl květu na stonku opatrně zahladit ostrým nožem, případně místo zakrýt doplňkovou zelení a hodnotící komise si ničeho nevšimne. Učesání a různé mechanické úpravy klasu před fotografováním jsou přímo povinností. Boční vytočení nebo velké předsazení prvního květu není vina mečíku, ale fotografa.
K označení semenáče mi stačí jediné číslo, čili žádné složité, na evidenci náročné a zmateční číslování, které doporučuje Slošiar. Rodičovství, které je podle mého názoru zcela nepodstatné doplním později, odhadnu ho podle toho, s jakými cv. jsem křížil. S tím je zbytečné ztrácet čas, protože jsou činnosti, které považuji za daleko důležitější, např. změření parametrů plně nakvetlé mateční hlízy, nejlépe třetí den po začátku květu a zároveň zhotovení její fotografie. Kdo to nedělá, není šlechtitel. (Bohužel, z těch našich to dělají maximálně dva, ostatní mají jiné priority). Většinou se parametry během testování rychle zhoršují, zmenšuje se výška rostliny, délka klasu a průměr květu, klesá počet poupat, a to hlavně díky zvyšování koncentrace virů, což bývá prvním varováním a jedním z podnětů k vyřazení semenáče. Jen vyjímečně se parametry později ještě vylepší a to bývá zárukou, že se kultivar stane stálicí sortimentu. Např. Barunka měla při selekci jen 18 poupat, dodnes běžně dává 22 - 24. Měří se výška rostliny, délka kvetoucí části (délka klasu), počet poupat, počet otevřených květů a květů v barvě, průměr květu. U posledního údaje se dělá nejvíc chyb, které většinou znamenají nadhodnocení velikosti. Např. vysněná a neustále publikovaná Lelkova kategorie 6. Kategorie 5 znamená průměr květu 14 cm a více, čili pokud květ bude mít třeba průměr 20 cm, bude to pořád pětka. Nechápu, co je na tom nepochopitelného. Správně se má měřit průměr druhého květu při plném nákvětu, dvakrát (do pravého úhlu) a vypočítá se průměr těchto dvou údajů. Druhý květ se bere kvůli objektivitě, protože první často bývá nápadně větší než ostatní.
Květenství u mateční hlízy nikdy neřežu, ani za účelem dovozu na výstavu. To je velice nezodpovědný zlozvyk některých příliš iniciativních šlechtitelů, kteří si myslí, že se tím připraví o nějakou pochybnou slávu. Po změření parametrů a zhotovení fota odstraním květy a poupata, stonek nechám co nejdelší, aby nedošlo ke krčkové hnilobě a rostlinu nechám do sklizně dobře vyzrát. První likvidaci dělám už při sklizni matečních hlíz. Vyřazuji ty, které dají málo nebo skoro žádný brut, nemá smysl je dále pěstovat a trápit se s nimi, protože stejně později neprojdou testováním pro mizernou množivost.
Testování
Dny radosti a štěstí jsou u konce a teď nás čeká nejnáročnější a nejzodpovědnější část šlechtitelské práce, kterou většina amatérů do značné míry ignoruje, nemají dostatek trpělivosti a hlavně jim to moc nevoní. Chybí jim přehled o kvalitě současného sortimentu a hlavně vůle k zodpovědné likvidační činnosti. Ono totiž opylit květy na vlastním předpotopním sortimentu, posbírat semena a ty dokonce nabízet kdekomu na potkání, to dokáže každý, doufaje přitom, že se najde nějaký moula, který tu nejhorší práci udělá za něho. Dokonce se mezi námi najdou i takoví mistři svého oboru, kteří dávají jména matečním hlízám hned jak vykvetou a ještě v této sezoně jsou schopni je příhlásit do registru. Jeho úroveň tomu také odpovídá. Evidence mečíků bez aktualizace je evidence k ničemu, je to evidence mrtvol, statistika pohřebního ústavu. Minimálně 90% odrůd v ní uvedených už dávno neexistuje a dokonce si troufám říci, že velká část z nich ve skutečnosti neexistovala nikdy nebo existovala pouze ve fanfazii přihlašovatele. Nikdo na světě, ani Mimránek nebo Slošiar, nemá žádné morální a už vůbec ne legislativní právo přikazovat šlechtiteli jaké jméno svému semenáči může dát a jaké ne. Obzvláště ne na základě této pochybné evidence, do které si může kdokoli přihlásit cokoli. Vůbec si nedělejte násilí a pokud na vybraném jméně rozhodně trváte, nenechte se nikým zviklat, stejně jak jsem to udělal já v případě mé vnučky (cv. Barborka a Barunka). Absolutně mne nezajímalo, že někdo někdy v minulém tisíciletí už tato jména použil.
Pro první fázi testování si z brutu mateční hlízy dopěstujeme velké, květuschopné hlízy, k nim přidáme i mateční hlízy pokud se rozmnožily a neuhynuly. Tuto výsadbu v době květu přísně vyhodnotíme. Z matečních hlíz bereme jen velké, dobře vyvinuté korálky. Ty drobné, světlé a nevyzrálé, kterých je vždy daleko více zlikvidujeme, nejlépe hned při sklizni. Velkou chybou je u rozmnožovaných semenáčů odebírat a vysazovat všechen brut. Namnožíme si tak samé negativní klony, nekvalitní materiál, který nikdy nedosáhne na špičkovou úroveň mateřské hlízy. A ještě více to platí pro množení sortimentu. Jen jednou jsem si nechal poslat brut z Ruska a víckrát už to neudělám. Skutečně kvalitního brutu bylo minimum, většinou jen drobný a bezcenný, který jsem ani nesadil a rovnou ho vyhodil. A z toho, co jsem vysadil zůstala s bídou polovina, vše jsem likvidoval kvůli viroze. A tento obchod s podřadným, často až bezcenným a hlavně virozním materiálem, kvete v současné době mezinárodně a ve velkém. U nás v něm už dlouhá léta dominuje předseda Gladirisu, který za tu dobu dokázal každým rokem zásobit členy stovkami zdegenerovaných hlíz mečíkového odpadu odrůd z celého světa, hlavně z východu. A věřte tomu, že vím co říkám, protože jsem takové dvě kolekce od něho kdysi měl a musím konstatovat, pokud jde o kvalitu hlíz, byl to jeden z nejhorších materiálů, který jsem kdy od někoho získal. Horší už byl jen jeden šlechtitel z Rigy, jehož virozní materiál jsem ukázal v Chuťovkách.
Při hodnocení si v prvé řadě všímáme projevů virozy. V této fázi se neodolné semenáče nápadně projeví mozaikou listů a ztrátou vitality, a to i ve výsadbě brutu a malých hlíz. Celý materiál jde do popelnice a vězte, že někdy to bývá až 90% vyselektovaných (očíslovaných) semenáčů. Za celou svoji šlechtitelskou éru jsem pojmenoval 101 semenáčů z 1310 vyselektovaných hlíz, čili každý třináctý očíslovaný dostal jméno. R 1310 je poslední introdukce Karát. A to ještě musím zdůraznit, že při selekci jsem daleko přísnější než ostatní šlechtitelé, takové hrůzy jakými se prezentuje např. Vinkelis u mne vůbec nemají šanci dostat číslo a rovnou jdou na kompost. Přibližně ze 400 vyberu jedno číslo, čili na jeden pojmenovaný kultivar potřebuji vyselektovat průměrně 4 - 5000 semenáčů. Skoro čtvrtina mých pojmenovaných se pravidelně objevuje v toptenu a to je nejlepší důkaz jejich kvality. Bude jen ku prospěchu věci, když si obdobnou rekapitulaci udělá každý šlechtitel - kolik uvedl odrůd celkem, kolik se jich ujalo a všeobecně rozšířilo a kolik se jich objevuje v toptenu, aby pochopil jaký je ten nejdůležitější cíl šlechtitelské práce. Nekritická snaha o zviditelnění a zaplňování evidence mrtvolkami to zcela určitě není.
Semenáče, které potvrdí svou kvalitu jdou do preintrodukce, kde bývají i více let sledovány než je pojmenuji. A i zde dochází k mnoha likvidacím. Z mého loňského hodnocení byl nejlepší a přímo zářil R 1328, čili pokud i letos potvrdí kvalitu, bude uveden. Barevně je to trošku oranžovější Olympia, ale s podstatně vylepšeným tvarem a strukturou květu i skvělou bohatostí nákvětu a hlavně větším průměrem květu. Ale velmi dobré byly i čísla 1327 a 1303.
Několik poznámek závěrem
Odborná úroveň Zpravodaje je v posledních letech na silném poklesu, padá pod úroveň bulváru a tomu odpovídá i jeho obsah, protože v něm dominuje drbárna pana Slošiara a když se tam nějaká cenná a pěstitelsky užitečná informace objeví beznadějně se ztratí v bezbřehém moři žvástů, nekritického vychloubání a mačovských keců. Tento článek je určen jen těm členům Gladirisu, kterým ještě zbyla aspoň poslední špetka zdravého rozumu. Ti ostatní nechť i nadále poslouchají nesmyslné rady člověka, jehož vědomosti o skutečném dění v přírodě jsou prachmizerné a který je navíc ještě skálopevně přesvědčený o tom, že v přírodě vše funguje jako na vojně, totiž na základě toho jak on nařídí a rozkáže.
Pokud si nebudu všímat drobných nepřesností, kterých jsou ve zmíněném článku desítky, uvedl bych jako perličky na závěr ty největší hlouposti, jež si zaslouží ne tři, ale pět vykřičníků:
Mutace vznikají působením virů na DNA!!!
Holandké sorty otevřou maximálně 1 - 3 květy!!!
Mečíky jsou odolné bakteriálním chorobám!!!
Křehkost klasu je způsobena velikostí a hustotou buněk!!!
Mečíky se množí dělením hlíz!!!
Nejhorší na křížení je pojmenovat odrůdu jménem!!!
Součásné velkokvěté odrůdy dosahují 24 -28 puků. ale také vyjímečně i 30!!!
Jedině tak ve fantazii přihlašovatelů a tvůrců katalogů. Mohl byste mi, pane Slošiar, prozradit kolik 30 pukových klasů bylo vystavováno na vašich výstavách?
Dosud jsem si myslel, že na tom s inteligencí nejsem nejhůř, ale toto jsou myšlenky tak hluboké, že jejich dno je pro mne absolutně nedosažitelné a docela bych byl rád, kdyby jejich autor nám hloupějším vysvětlil význam těchto závěrů, třeba v dalším článku. Vůbec těmto myšlenkám totiž nerozumím.
Naopak v mém článku nenajdete z internetu opsané nefiltrované rady rádoby odborníka na šlechtění a genetiku, který ve skutečnosti o těchto tématických oborech toho ví pramálo, ale dlouholetou praxí ověřené zkušenosti skutečného šlechtitele mečíků, jež si klade jen jediný skromný cíl: otevřít ostatním šlechtitelům oči. "Jak je vidět, šlechtění mečíků není nic složitého, je to obrovské dobrodružství..." Přesně tak, pane S., pro okázalého machra je to jen pouhá zábava a velké dobrodružství, pro skutečného šlechtitele však tvrdá práce na hranici martyria.