Sklizeň hlíz

Pokud chceme, aby nám vykvétaly jen samé krásné klasy (a kdo by nechtěl?), je tato fáze vegetačního cyklu mečíků snad nejdůležitější, avšak její závažnost bývá často dosti podceňována. Musíme si uvědomit, že vytahujeme hlízy z jejich přirozeného prostředí a uměle jim vytváříme podmínky k přezimování, proto každý nepřirozený zásah, každý šok a stres může mít vážný negativní následek. Protože si nemůžeme dovolit klimatizované velkosklady jako bohatí holandští pěstitelé květin, musíme se aspoň přibližně pokusit připravit našim miláčkům takové podmínky, které jsou pro ně přirozené. Mečíky ve své původní domovině přezimují v zemi, v chladnu, temnu, za omezeného přístupu vzduchu a v poměrném suchu. Proto nikdy nesmíme mečíky sušit při teplotě 32 –35 stupňů, jak běžně naše časopisy doporučují (např. dr. Magie, Gladiris č. 90), to je pro ně obrovský stres, tak vysokou teplotu neznají. Ani je nepřesušujeme, aby jsme zabránili šíření houbových chorob, jak radí Vaněk. To je špatná rada , pokud bychom chtěli zabránit šíření houbových chorob, museli bychom hlízy vysušit v domácí sušárně jako křížaly. Vůbec největší chybou je sušit hlízy i se starou hlízou a kořeny (tento mrtvý a nepotřebný balast je největším zdrojem houbových chorob) nebo s 10 cm dlouhými zbytky stonku jak běžně radí zahrádkářské příručky a ještě horší je doporučení nosit hlízy z pole domů i s natí, kořeny a starou hlízou a v tomto stavu je mořit. Takové moření nikdy nemůže být dostatečně účinné. A žádné větráky a proudění vzduchu, které podporuje nepřípustné přesušení.
Se sklizní nikdy nespěchám, je naivní myslet si, že předčasně sklizené hlízy budou zdravější a tím i kvalitnější. Musíte si uvědomit, že v našich klimatických podmínkách mají mečíky kratší vegetační dobu než by potřebovaly, proto ji nelze bez negativních následků ještě zkracovat předčasnou sklizní.  Protože mám porosty velmi zdravé, využívám každý slunečný a poměrně teplý říjnový den k tomu, aby rostliny mohly ještě asimilovat, ukládat živiny do hlíz a dokončovat jejich vyzrávání. Sklizeň vždy začínám  s ranými odrůdami anebo s hlízami nejdříve vysazenými přibližně na konci první  dekády října. Rostliny vyryji rýčem nebo rycími vidlemi a uložím je na plachtu. Nať uřežu zahradnickými nůžkami co nejtěsněji u hlízy, ještě vhodnější jsou speciální nůžky na střihání zdřevnatělých částí rostlin, mají tvarovanou rukojeť a jsou lehčí. Samozřejmě se nezdržuji žádnou dezinfekcí pracovních nástrojů, protože je to činnost úplně zbytečná. Tvrzení, že se tímto způsobem rozšiřují virové choroby je jen ničím nepodložená domněnka založená na neodůvodněné a úzkoprsé obavě autorů, kteří ve skutečnosti o virologii toho moc nevědí. A totéž platí i pro řez květů za pomocí nože. Panensky čisté rostliny existují jen v laboratorních podmínkách, v polních podmínkách už dávno není co infikovat, protože všechny mečíky jsou nakaženy a nová infekce není možná ani agresivnějším klonem stejného viru.

Ruční  vylamování stonku je pomalejší, navíc u velkých hlíz nastávají problémy s vytrháváním obalových šupin. Brut oddrolím a seberu jen ten největší a nejzralejší, drobný a nezralý zůstane na plachtě a jde do odpadu. Hrubou chybou je (hlavně u novinek) odebírat brut všechen a všechen ho vysazovat, jak to dělají naši velkopěstitelé, tím si jen namnožíme negativní, nevýkonné a hlavně virózní, zdegenerované klony. Starou hlízu příčným střihem ukroutím nebo si pomůžu páčením nůžkami, stolony a kořeny vytrhám nebo odstřihnu nůžkami těsně u hlízy. Malých ranek na hlíze se neobávám, nebudou mít žádný vliv na její budoucí růst, ani se nestanou zdrojem infekce, jak vyhrožují někteří autoři neznalí věci, rychle se totiž pokryjí ochrannou korkovou vrstvou. Důležité je dokonalé očištění spodku nové hlízy od všech nemocných zbytků stolonů, tento těsný prostor mezi starou a novou hlízy , kde jsou slisovány stolony a kořeny a kam se mořicí roztok nedostane, je totiž nejčastějším zdrojem houbových infekcí a pozdějších skládkových chorob. Všechen odpad, který zůstane na plachtě je možným (spíše jistým) zdrojem houbových chorob a proto putuje do popelnice. Domů donesu jen čistý brut a mladé (nové) hlízy, obojí ihned důkladně vyperu od hlíny ve vodě. Kdo má problémy s třásněnkou, ještě vlhké je na chvíli ponoří do insekticidu. Proti třásněnce je 100%-ně účinná tato biometoda vhodná pro malopěstitele: Již na poli hlízy oloupeme ze všech slupek. Třásněnka si pod slupkami hledá úkryt pro přezimování, z holých hlíz se okamžitě odstěhuje hledat si úkryt nový. Loupat je až po usušení jak radí kolega Prachař je už pozdě, to si škůdce doneseme domů a ten se během sušení rozleze po hlízách, dokonce hrozí, že se přestěhuje na pokojové rostliny.  Moření fungicidy je zbytečnou ztrátou času a peněz, hlízy jsou čisté a zdravé. Brut nechám tak dva dny povrchově oschnout a ihned ho ukládám do skladu. To je velice důležité, brut nesmí nikdy přeschnout, pak na jaře špatně a nepravidelně vzchází, proto je velkou chybou sušit ho zároveň s hlízami. Hlízy suším venku, a to i na slunci nebo v chodbě při teplotě 15 – 20 stupňů, aby uschly jen slupky a výpar z hlíz byl co nejmenší. Co nejdříve hlízy dočistím, sloupnu svrchní slupku a odstraním zbytek staré hlízy. Pak je nechám ještě asi týden doschnout, aby se zacelily vzniklé ranky a dávám je hned do skladu. Snažím se, aby sušení bylo co nejkratší a nejšetrnější, aby hlízy při něm ztratily co nejméně na váze, na jaře pak o to lépe raší a spolehlivěji kvetou. Většinou se mi daří, aby mečíky byly uloženy ve skladu nejpozději v druhé dekádě listopadu, špatný to pěstitel, který suší a loupe hlízy ještě v lednu. Od té doby, co čistím hlízy už na poli od všeho balastu, nemám žádné problémy se skládkovými chorobami a za celou zimu vyhodím tak 5, když je špatný rok tak maximálně 10 shnilých hlíz, čili celková ztráta se pohybuje kolem jednoho promile. Tomu žádný ortodoxní chemický pěstitel nikdy neuvěří a tak o tom jen pochybuje a vše, co napíši neguje a vyvrací. Já vím, že jste všichni nadupáni tím, jak vám autoři neustále vtloukají do hlavy  základní princip, že bez chemie se mečíky pěstovat nedají, že moření hlíz je nezbytné, že jen tak se lze uchránit od skládkových hnilob, proto všichni radí jak mořit za studena, tepla či dokonce horka a kdo nemoří a skládkové choroby nemá je podle nich lhář. Bohužel, všechny tyto metody jsou založeny na omylu, na omylu lidského faktoru. Napřed si choroby donesete z pole domů a teprve pak, pracně a často už marně, se je snažíte zlikvidovat. Na pahýlech stonku si donesete Botrytis, na mrtvých kořenech a staré hlíze fuzárium, během sušení se pak tyto choroby rozšíří na novou hlízu. Můj způsob tohle všechno vyloučí, proto nepotřebuji mořit a hlízy mi na skládce nehnijí. A ještě jednu velkou výhodu tato metoda má, manipulace s čistými hlízami uvnitř domu nezpůsobí našim hospodyňkám žádné problémy.