Biomečíky

Motto: Vraťme se do lůna přírody, už jsme se mu příliš vzdálili.

Člověk je největším a hlavně nejbezohlednějším ničitelem přírody, narušitelem přírodní rovnováhy. Ve své nezřízené honbě za ziskem a různými požitky je schopen zlikvidovat a systematicky i neustále likviduje jakýkoliv rostlinný či živočišný druh. Následující stati jsou určeny hlavně těm pěstitelům, kteří biopěstování nebo aspoň omezení chemie berou úplně vážně, jsou vnitřně přesvědčeni o správnosti této cesty, těmto životním principům upřímně věří a jsou schopni se jim v životě podřídit. 
Když jsem před více než 30 lety s pěstováním mečíků začínal, pídil jsem se po každé nové informaci či radě a hned jsem se vše snažil uplatňovat ve svých skromných výsadbách mečíků. Bylo to období, kdy už dávno skončila éra jednoho jediného insekticidu na trhu (DDT), neustále se objevovaly nové a nové přípravky, chemická ochrana našich miláčků byla v Našem mečíkáři (a je dodnes) tématem číslo jedna a tak bylo pořád co zkoušet. Období pionýrských experimentů a poslouchání často až nesmyslných rad a návodů, dodnes běžně v našich časopisech otiskovaných, se mi dosti vymstilo: čím více jsem hnojil a stříkal, tím byly pěstitelské výsledky horší a horší. Houba Botrytis se začala objevovat pravidelně už v září, takže při sklizni jsem měl občas většinu listů úplně hnědých a ve výsadbách brutu navzdory postřikům už v létě začínala řádit houba Septoria typická okrouhlými hnědými skvrnami na listech s černou tečkou uprostřed. O častém výskytu bakteriózy a ztrátách hlíz způsobených hnilobou, bazickými a skladovými chorobami ani nemluvě. V tomto začarovaném kruhu postupné ztráty vitality svých miláčků beznadějně bloudí valná část mečíkářů, čím víc hnojí a stříkají, tím víc se choroby objevují, čím víc chorob se objevuje, tím víc se snaží stříkat. Kamenem úrazu jsou jejich nedostatečné znalosti a slepá víra v mylné rady a pěstitelské návody, postřik v nesprávnou dobu a často i nevhodnými přípravky.
A proto jsem si jednoho dne řekl už dost! Konec s chemií na zahrádce. Mám přece svůj zdravý selský rozum a ten mi našeptával něco úplně jiného. Mečíky jsou na Zemi miliony let a za celou tu dobu nepoznaly co je to chemie, tak jako za posledních několik desítek let. Rostliny nejsou schopny tento nápor evolučně zvládnout, přivyknout si na tuto náhlou změnu vlivu životního prostředí, na tyto pro ně nepřirozené zásahy člověka. Evoluční vývoj není ani zdaleka tak rychlý jako vývoj přípravků na chemickou ochranu rostlin. Velkou inspirací mi byla jedna sousedka, která milovala jiřiny a celý život je pěstovala v předzahrádce u cesty, rok co rok stále na tomtéž místě. Měla je pořád stejně zdravé a krásné, takže jejich květy celé léto až do podzimu zářily do dálky a každý kdo šel kolem na nich s potěšením spočinul zrakem. Žádná únava půdy, škůdci, nemoci. A k tomu jí stačilo jediné, každoroční organické hnojení, po sklizni hlíz zaryla na to místo uleželý chlévský hnůj a během vegetace lehké přihnojení Cereritem. Po tolika letech pěstování už to byla dokonalá černozem a do té jiřiny sázela. Mečíky jsou na svém původním stanovišti také trvalky, nikdo je nestěhuje rok co rok na úplně jinou lokalitu, tak jakápak nutnost každoročního střídání pozemků, ta úvaha nemá žádný reálný podklad. Ke zdravému růstu potřebují jediné: vhodnou půdu, vhodné stanoviště, vhodné životní podmínky - a ty vyžadují každý rok stejné, neměnné. Úplně nový pozemek, jehož vlastnosti jsou pro nás velkou neznámou a kde mečíky nikdy nerostly, většinou znamená nejhorší pěstitelský výsledek a občas i dokonalý nezdar spojený s velkými ztrátami. Vůbec nejtragičtější následky někdy mívá zrytí úplně panenské půdy, travního porostu zahrady a následná výsadba mečíků. Nebezpečí bohatého výskytu těch nejhorších škůdců (drátovců, ponrav,larev osenic, muchnic, tiplic či květilek) je v tomto případě velmi reálné. Hlízy mečíků na rozdíl od brambor totiž nejsou  při poškození hmyzem vůbec odolné proti následnému průniku bakteriózy a houbových chorob. Pěstitelé, kteří každoročně vyhledávají a sázejí do nové, panenské půdy jsou velcí hazardéři, protože to je vždy risk a ten znamená buď terno nebo častěji katastrofu.
V důsledku uvedených negativních zkušeností jsem definitivně zavrhl veškerou chemii a rozhodl se pro čisté biopěstování taktéž proto, že na stejné místo pak sázím  zeleninu pro domácí spotřebu a tu chci mít zdravou. Chemicky ošetřovanou a na umělých hnojivech vypěstovanou zeleninu si kdykoliv a levně koupím v supermarketu. Pozitivní výsledky se dostavily velice brzy. Mečíky začaly kypět zdravím a tomu odpovídala i krása květů a délka klasů. Botrytis to úplně vzdala, od té doby jsem ji ve velkém nezažil, listy mečíků mám krásně zelené až do listopadu a jak vypadá porost napadený Septorií jsem už dávno zapomněl. Když jsem  ještě jako úplně neznámý vystavovatel a absolutní ucho v tomto oboru dovezl své první biomečíky na celostátní výstavu Bohumín 85 a k údivu i závisti všech ostatních renomovaných pěstitelů získal svého prvního Grand championa, kolega Dujnič tehdy napsal (Svet gladiol 4/85): „Jako blesk z jasného nebe vyznělo vítězství cv. Bílá neznámá… Takový parádní klas, jaký jsme tam viděli, BN předtím nikomu neudělala. Jeho vystavovateli se totiž podařilo dobrou výživou vyhnat klas do třídy výstavních gladiol.“ Tou dobrou výživou autor samozřejmě myslel chemické hnojení, organické tehdy bylo (a je dodnes, i když nechápu proč) u mečíků přísně zapovězeno. A kdyby mylně nepředpokládal a vystavovatele se přímo zeptal, dostal by odpověď, které by stejně neuvěřil: „Tento klas je tak krásný proto, že nebyl chemicky ošetřován vůbec.“  A to pořád ještě všeobecně platí pro každou květinu, čím přirozenější (chemicky nevyhnojená) půda, tím krásnější a bohatší kvetení. Vzpomínám, jak mi v té době šumperský kolega Klimeš předpovídal: „Teprve jsi na začátku, máš novou půdu, to se ti to pěstuje. Za nějaký rok přijdou katastrofy a budeš na tom stejně jako my.“ Byla to špatná věštba, nevyplnila se. Mečíky pěstuji už více jak  30 let na tomtéž políčku, ze začátku každé tři roky, v poslední době už každé dva (odrůd pořád přibývá) se vracím na stejné místo, střídáno bramborami a zeleninou, žádná katastrofa se nedostavila a rostliny jsou rok od roku, díky neustálému vylepšování této metody, zdravější a krásnější. Samozřejmě má to i svá drobná úskalí a stinné stránky, které později podrobně rozeberu, ale klady mnohonásobně převyšují zápory, takže by mne už nikdy ani v nejhorším snu nenapadlo vrátit se zpět k používání chemie. O výhodách, účelnosti a smysluplnosti biopěstování musíme být vnitřně přesvědčeni, je to v prvé řadě věc životního stylu a životního postoje. Pro toho, kdo tuto víru postrádá a biopěstování neustále zpochybňuje, nemá smysl se touto cestou vydávat, kdo nevěří, nemá ani právo odsuzovat. Kdopak asi vymyslel ten všeobecně známý a typicky český bonmot, že biopotraviny prodávají jen ti farmáři, které ještě nikdo při chemické ochraně nepřistihl? A obdobným způsobem je to neustále dáváno najevo i mně. Většina mých odpůrců nejčastěji argumentuje tím, že každý má svůj osobitý způsob pěstování, který je specifický pro dané místní podmínky a jim vyhovuje. Ano, to je pravda, najdeme desítky článků typu jak to dělám já, ale ani jediný jak se to správně dělat má. Kolik členů naší organizace, tolik různých způsobů pěstování mečíků, ale jen jeden je ten nejsprávnější a pro mečíky nejideálnější. A ti gladioláři, kteří se dokážou tomuto ideálu nejvíce přiblížit dosahují taky nejlepších pěstitelských výsledků. Ti na druhé straně barikády a na neštěstí je jich v naší organizaci absolutní většina, se potýkají s neustálými problémy, ba občas je čeká i nějaká ta pohroma. Neúspěchy a špatné výsledky jsou vždy způsobeny chybami, omyly a neznalostí pěstitelů, ne obecnými, půdními a klimatickými podmínkami, na které se neustále vymlouvají.. Rozhodující je to, co vyhovuje rostlině, ne to, co vyhovuje pěstiteli. Rozhodující je to, co rostlina skutečně potřebuje, ne to, co si myslí pěstitel, že by mohla potřebovat. Toto pochopení a lásku ke květinám jsou rostliny schopny vnímat, na rostliny se přenáší, společně se sdílí a na zdravotním stavu porostů je to znát. Skutečná láska ke květinám je účinnější než chemické postřiky.
Dva největší nepřátelé každého mečíkáře, pokud jde o houbové choroby, jsou Fusarium (fuzarióza) a Stromatinia (suchá hniloba). Tyto choroby jsou podle mých zkušeností původci minimálně 90% veškerých ztrát na hlízách. Na rozdíl od bakteriózy každé i sebemenší napadení znamená reálné nebezpečí, u fuzariózy reálnou jistotu ztráty hlízy. Jsou to vyloženě půdní houby, proto nikdy prvotně nenapadají listy, ale z půdy útočí na kořeny, hlízy a bazální část rostliny. Postřik na zelenou část rostliny jim proto neuškodí, ba právě naopak je stimuluje. Nepomůže ani postřik systémovými fungicidy, protože jejich účinek je hlavně směrem k vrcholu, není směřován ke kořenům. Z listových chorob se nejčastěji vyskytuje botrytida, ale ta začíná hromadně škodit až na podzim, protože původně napadá stará, poškozená a odumírající pletiva a teprve přes ně se dostává do zdravých částí rostliny (krčková hniloba hlíz u řezaných rostlin). Septoria zásadně napadá slabé a oslabené rostliny, proto se vyskytuje pouze ve výsadbách brutu a semen. Ve výsadbách hlíz jsem ji nikdy nezpozoroval. Zbylé choroby se objevují jen vyjímečně a hlavně nekalamitně, přesněji řečeno za celou svoji praxi jsem jejich nepřiměřeně škodlivý výskyt, který by znamenal nutnost chemického zásahu, nezaznamenal. Tak mi teď, vážení kolegové, prozraďte na co a z jakého důvodu stříkáte preventivně od června na zdravé, zelené rostliny v 7 až 10-denních intervalech? Přitom už tento silně frekventovaný a propagovaný pojem tzv. preventivní postřik, je v podstatě nesmysl, rádoby iluze, je to víceméně jen reklamní slogan. Pokud je houba ve stadiu klidu, postřik jí neublíží a vzhledem ke krátkému poločasu rozpadu moderních přípravků  postřik na houbu nepočká, rychle se rozkládá a ztrácí účinnost. Základním rozporem při pohledu na tuto problematiku je zásadní rozdíl v chápání termínu preventivní postřik mezi laikem (běžným mečíkářem) a odborníkem. Zatímco odborník aktuálně vyhodnotí průběh klimatických podmínek a na základě zkušeností  z minulých let provede postřik včas a v době, kdy je nejúčinnější, většina mečíkářů chápe prevenci jako postřik v určitých předem daných termínech během celého vegetačního roku (od objevení prvního zeleného listu až do sklizně) bez ohledu na průběh počasí, bez ohledu na to, zda houba je nebo není aktivní. A to je velký omyl! Chemický postřik má šanci úspěšně zabrat pouze tehdy, když je přesně aplikován v raném stadiu vývoje houby, v době klíčení spor a počátečního růstu mycelia, čili v době, kdy na rostlinách ještě nelze pozorovat (nejsou pouhým okem viditelné) žádné škody. To je základní zásada integrované ochrany a nejvíce je tento systém využíván u plísně bramborové. Zemědělci jsou přesně informováni na základě laboratorních (mikroskopických) analýz vývoje choroby, kdy mají postřik uskutečnit. Signalizaci výskytu vybraných škodlivých organizmů najdete na internetových stránkách Státní rostlinolékařské správy (www.srs.cz). Hlavním efektem je snížení počtu postřiků, snížení ekonomické náročnosti při zachování a často i vylepšení úrovně zdravotního stavu porostu. Postřik konaný v nevhodnou dobu je zbytečný a neúčinný, naopak spíše škodlivý, proto bezdůvodně prováděné preventivní postřiky na zdravé rostliny v době, kdy listové houby nejsou aktivní mají u mečíků často až katastrofální důsledky díky třem základním negativním aspektům:
a) Zvyšování agresivity.
Při postřiku na list velká část přípravku pronikne do půdy, kde jsou všudypřítomné houby Fusarium a Stromatinia. Těm ta troška zředěného postřiku neublíží, jenom je to podráždí, stávají se agresivnějšími  a snadno si na účinnou látku zvykají. Každá akce vyvolá v přírodě reakci, každý chemický útok znamená porušení přirozené rovnováhy a obrannou protireakci postiženého organizmu. Opakovanými postřiky na list si v půdě postupně vypěstováváme stále agresivnější a přípravkům odolnější kmeny půdních hub, které pak jednou při vhodných klimatických podmínkách vyklíčí a způsobí hromadnou likvidaci rostlin.
b) Vznik odolnosti.
Houby velice rychle získávají odolnost proti chemickým přípravkům. Pokud některý použijeme 2x, 3x po sobě už můžeme všechny přípravky s touto účinnou látkou vyhodit, houby získaly odolnost. Agrese a odolnost se zvyšují paralelně, proto bývají ve výše zmíněném případě následné postřiky prakticky neúčinné.
c) Neselektivnost přípravků.
Vedle rostlinám škodlivých existují v půdě i užitečné, parazitní, přesněji řečeno antagonické houby, které ty první požírají, živí se jimi anebo tvoří s rostlinou oboustranně prospěšnou mykorhizu. Dvě nejznámější (Trichoderma a Pythium) jsou u nás patentovány a jako bioagens jsou už běžně k dostání v přípravcích Supresivit a Polyversum. Pokud je na postřik citlivější tato užitečná houba, porušíme jeho aplikací rovnováhu ve prospěch té škodlivé. Toto je úplně opomíjený negativní aspekt preventivní chemické ochrany a obdobně to platí i při použití insekticidů proti hmyzu – selektivnost přípravků, např. Pirimor proti mšicím, je jen prázdný pojem. Vždy je nutné objektivně vyhodnotit a rozumně uvážit kdy a za jakých podmínek postřik uskutečnit, jinak můžeme způsobit více škody než užitku.
Pro mečíky za likvidační, z mého pohledu přímo za smrtelnou, považuji čtyřkombinaci, kterou dodnes mnoho gladiolářů propaguje. Jedná se o kombinaci fungicid + insekticid + listová výživa + smáčedlo s doporučením postřiků v 7-10 denních intervalech. Pominu-li ekonomickou stránku věci a kvanta přípravků, které byste museli během roku prostřídat, každým postřikem touto velmi agresivní směsí se porušuje vosková ochranná vrstvička listů, která přirozenou cestou brání průniku houbovým chorobám. Toto narušení povrchu listů u chemicky ošetřovaných porostů se stává vstupní branou pro infekci houbou Botrytis, která pak na podzim, při vhodných klimatických podmínkách někdy už počátkem září, poničí celou listovou plochu. Další podstatnou chybou je to, že se použití listové výživy a fungicidu navzájem dosti vylučuje, jsou si až antagonické. U listové výživy je nutné dlouhé, více jak jednodenní ovlhčení listů a minimálně 4 až 5 aplikací, teprve pak se dostaví viditelný výsledek. Okamžitě, už během několika prvních hodin je přijímán pouze dusík. Postřik za sucha, či jen jednorázově je neúčinný a tudíž úplně zbytečný. Ale i za vlhka je postřik listovou výživou u mečíků vzhledem ke kolmému postavení listů prakticky málo efektivní, většina přípravku totiž steče do půdy  a slouží jen jako slabá hnojivá zálivka. Ze stejného důvodu se tento způsob výživy nikdy neosvědčil ve velkovýrobě u obilovin nebo kukuřice, naopak skvěle na ni reaguje cukrovka. Listová výživa má větší význam pouze u rostlin s plochými a horizontálně umístěnými listy, např. u okurky, papriky, košťálovin a u plodin pěstovaných ve sklenících, kde vysoká vzdušná vlhkost podporuje příjem živin listy. Naopak fungicidy je u mečíků lépe stříkat za sucha, aby stačily rychle zaschnout a ulpět na listech. Ve vodné emulzi, ve vlhkém prostředí stékají z listů, rychle se rozkládají a ztrácejí účinek, proto si je nelze namíchat do zásoby, musí se každý den připravovat čerstvé. Skutečný odborník vám vždy odpoví jednoznačně, nikdy nemíchejte spolu fungicidy a insekticidy, pokud to nemáte s konkrétními přípravky na dané kultuře prakticky vyzkoušeno a ověřeno a přidávat do této směsi ještě třetí ingredienci, tak to už je opravdový chemický hazard. Je ve hvězdách jak budou spolu jednotlivé složky reagovat, jak budou navzájem negativně ovlivňovat své účinky nebo negativně ovlivňovat pěstovanou kulturu.
Většinou jste všichni zahrádkáři, staráte se o pestrou a bohatou směsici rostlin, pěstujete zeleninu, ovoce i jiné květiny, jiřiny, denivky, narcisy a teď mi řekněte, na který rostlinný druh ještě stříkáte po celou vegetaci v 7-10denních intervalech? A na kterou jinou květinu používáte tuto vražednou čtyřkombinaci? Proč by měl mít jedině mečík takovou neobvyklou výsadu, takový požadavek? Rozumné odůvodnění a odpověď na tyto otázky mi není známo, vím jenom to, že jednostranné spoléhání na všemocnost chemické ochrany je falešnou cestou a dnes už i poněkud zastaralým způsobem myšlení. Tato vyloženě módní představa, že díky ní si mohu dovolit pěstovat každého exota-chcípáčka, je značně zavádějící, neperspektivní a pro mne je tento názor absolutně nepřijatelný. Takhle to v přírodě nefunguje a nikdy fungovat nebude. Každý slabý jedinec se jako první stává kořistí predátora a přežívají jen ti nejsilnější. V současnosti už máme pro každou barevnou kategorii nabídku stovek krásných odrůd, takže není problém vybrat si a pěstovat jen ty nejzdravější a nejodolnější, a to hlavně díky tomu, že ještě existují šlechtitelé, u nichž je vitalita a zdravotní stav semenáče na prvním místě.
 Mnohaleté zkušenosti s biopěstováním mne přesvědčily o tom, že mečíky vůbec nepodléhají, nejsou náchylné na listové choroby, v tomto směru jsou stejně odolné jako např. denivky nebo jiřiny, ale o to více jsou citlivé na půdní choroby a půdní škůdce, čili místo nesmyslných postřiků na list, často už v době kdy jsou rostliny ještě úplně zdravé, byste se měli spíše soustředit na metody půdních zálivek s využitím později popsaných bioagens (nebo fungicidů když na ně nedáte dopustit), a to hlavně u výsadeb brutu, které jsou nejcitlivější. Mým cílem je sklízet zdravé hlízy, stav listů při sklizni je pro mne bezvýznamný, proto je v mých podmínkách největším nepřítelem ne Botrytis, ale Stromatinia, v lehčích a teplejších půdách to bude hlavně Fuzárium.